Nikdo tomu nevěřil, neboť v Říčanech nejenže nebylo po sněhu ani památky, ale dokonce i tráva už i uschla… Proto jsem Obíkovi volal víceméně o potvrzení, že se závod ruší. V telefonu se na pozadí škrábání lopat, hekání chlapů, jakéhosi cinkání skleniček, které už po zvuku obsahovaly rum – ozvalo „no jasně, jedem…“. Z celého senohrabského ďolíčku seškrábali sníh a uplácali z něj 400 metrů okruh o šířce 1,5 metru, cílová a startovní rovinka tak třímetrová. Kvalita sněhu je asi vcelku jasná a odpovídala i tomu plná popelnice tub od zubní pasty a množství držkujících opatlaných tatínků.
To byl ovšem úděl pouze dresovaných profesionálů z domácích a zahraničních klubů. Naši amatéři na zubatých běžkách podobné problémy neměli. Před startem se ještě proběhlo licitování trenérů o délce trasy. Vedení svěřenců se sprintérskými ambicemi lobovalo za kratší, my vytrvalci se dožadovali delší trati. Využili jsme sociálního nátlaku argumentem „když už ty děti tady jsou, sníh naházeli, tak ať si užijou“. Takže prckové běželi 2 kola, větší 4 kola a dvanáctiletý 5 kol. Optimální vzdálenost na to, aby se vyčlenilo zrno od plev, klouzači od dupačů. Děti nadšený, ufuněný, spokojený, čokoláda a čaj v cíli. Supr výkony, smekám před senohrabskýmí organizátory, v akci už fakt asi nikdo nevěřil…
