Na dubnovou neděli jsme si naplánovali závody u Písku – protože žádné středočeské závody se nekonaly a protože se nám líbí klid malého závodu. Za náš oddíl se zúčastnili Pračkovi a my.
Celkem bylo přihlášeno cca 180 závodníků, v kategorii D10 např. jen 3, což skýtalo vysokou šanci na stupně vítězů pro Maki (hlavně nedisknout). Markéta si byla možnosti bedny dobře vědoma a proto již den předem, při závodech v Buštěhradu, ohlídala, abychom si naložili do kufru oddílové křídlo. V D12 byla osmička účastnic, takže i pro Emu a Barču to vypadalo s bednou nadějně.
Abychom úspěchy našich dětí zdokumentovali, nezapomněli jsme vzít foťák.
Zdá se, česká matka nemá v neděli co lepšího na práci než se účastnit závodu v OB, takže D35 mělo nejdelší startovku – 18 účastnic.
Za krásného počasí jsme vyrazili do lesa. První se do cíle dostala Maki, dle výčtu v cíli byla 1 z 1., což vypadalo nadějně, nakonec skončila 2. Barča se na trati setkala s Emou, která vybíhala 15 min po ní. Bylo jasné, že zde běží o pěkný výsledek už jen Ema a bylo z toho další druhé místo. Překvapení dne však mělo teprve přijít. Pavel doběhl do cíle a byl průběžně třetí a toto místo nakonec udržel i po doběhnutí všech závodníků. Životní úspěch! (a kdyby mě byl býval nepolíbil na mojí páté/jeho desáté kontrole, mohl stáhnout ty 4 vteřiny, které mu chyběli na druhé místo)
Pavel se šel do auta převlíknout, ale džíny se mu na vyhlášení – v Písku se vyhlašují všechny kategorie – nezdály dostatečně nóbl, ba ne, bylo prostě vedro, tak je ještě chystal vyměnit za kraťasy. Jenže, při těchto orientačně náročných manévrech, se mu podařilo zamknout klíče od auta - do auta! Naštěstí měl na sobě aspoň ty džíny. Zůstala nám peněženka a foťák.
Pavel začal mezi orientačními běžci shánět zručného specialistu na otvírání zamknutých aut. Spousta lidí se snažila různě pomoci dobrými radami, vlastními zkušenostmi a typy, avšak na parkovišti na louce – kousek od lesa, jaksi nebylo po ruce žádné pořádné nářadí. Naštěstí tu byli Pračkovi, i se Zitinou maminkou z nedalekého Písku – a tedy i se znalostí místních fachmanů. Mezitím, co Zitiny rodiče sháněli pomoc u zámečníků a automechaniků, Pavel se za pomoci dalších závodníků (děkujeme za pomoc, bohužel, jména neznáme) snažil otevřít auto pomocí papírových tácků na buřty (vědecký článek na vyžádání).
Ve stejné době začalo vyhlášení vítězů, holky, tedy i bez křídla zamčeného v kufru auta, zviditelnovaly náš oddíl na stupních vítězů. Já jsem se snažila vše zaznamenat na foťák, bohužel jsme záhy zjistili, že ve foťáku není datová karta. Prakin nezaváhal a slávu říčanského oddílu zaznamenával na mobil. Když Pavel přebíral cenu za třetí místo, pořadatel se nezapomněl zeptat, zda je již auto odemčené.
Chvíli po vyhlášení přijel místní zámečník a rychlým odborným zásahem nás vysvobodil.
Těšíme se na další závody, příště již dvěma sadami klíčů☺
Výsledky zde.
