Tak se takhle v pondělí vrátím po půl třetí ze školy; paráda, to mám času: tak si zajedu nakoupit zásoby na soustředění ve Švédsku a pak se v pohodě zabalím. Inu sedám do auta a vydávám se shoppovat.
Položím čtyři krabice trvanlivého mléka do košíku a mířím k okurkám. V tu chvíli zazvoní telefon, volá šéftrenér juniorské repre. Co asi tak může chtít? „Ahoj“ „Ahoj, tady Košík. Kde jseš?“ „V Lidlu“. Na druhé straně se rozhostí ticho. „Ale my tady na tebe čekáme….“. Ale vždyť odjíždíme až zítra, ne? Nebo ne??!!
Samozřejmě je správně druhá možnost. Tímto okamžikem je pohodové odpoledne vystřídáno třemi hodinami takového množství stresu, jaké mě snad nepotkalo za celý život. Co teď? Dostat se do půl hodiny do Letňan vážně nedám; tak že by mě táta odvezl a když pojedeme rychleji, tak je někde dojedeme? To by vyšlo tak někde u Drážďan-to není úplně nejblíž, navíc co kdybychom je nedojeli? Za tři minuty další hovor: co letadlo? Letenka snad nebude tak drahá a z Kodaně pak jezdí skoro přímý vlak….To zní přijatelně, takže nastává mobilizace celé rodiny a všichni googlíme letenky jak o život. „Já jsem našla nějakou za čtyři šest…“ „Já za tři tři!“ „A já za dva šest!!“ To ujde, jenže na to by mi navazoval akorát vlak, který přijíždí o tři čtvrtě na dvě v noci, a to není úplně ono. Takže hledáme dál, až mou drahou matičku napadlo nehledat spojení vzdušné, nýbrž pozemní. A tak si o páté nedávám čaj, nýbrž se začínám horečně balit. Sestra mi mezitím vyrábí večeři a snídani, které mi zabírají tak pětinu místa v zavazadlech. Okolo šesté nasedáme do auta a vyrážíme na Florenc. Teď už se můžu jenom modlit, aby nebyla zácpa a stihli jsme to. Zjevně však nemám s vyššími mocnostmi dobré vztahy, neboť před Hlavním nádražím jest nemalá kolona, pročež opouštíme magistrálu a vrháme se do nuselských hlubin.
Čas se povážlivě nachyluje, ale nakonec jsem na místě celých osm minut předem. S úlevou dosedám na sedadlo číslo devět a po chvíli mi konečně přestává zběsile tlouct srdce. Je před sedmou večer a poloprázdný autobus se vydává vstříc severu.
Cestou vystřídám snad všechny možné polohy, ale nic naplat-v dopravních prostředcích prostě spát neumím. U Kodaně nabíráme zpoždění v koloně a po půl deváté vystupuju do deštivého Malmö. Usídlím se na zastávce a čekám, až přijede zbytek týmu a nabere mě. Před půl desátou se šťastně shledáváme a za komentářů typu „Tak prý se ti s náma včera ještě nechtělo…“ nasedáme do aut a vyrážíme vstříc úvodnímu tréninku. Ten nás posílá do chladného, vlhkého, ale krásného lesa. I borůvky a brusinky tu z léta ještě zbyly.
Po tréninku obnovujeme síly v pizzerii a poté už vyjíždíme na poslední úsek naší cesty-ke klubovně u Eksjö. O půl deváté jsme tady a začínáme se zabydlovat. Do samotné klubovny se vejde jen 14 lidí, takže my čtyři holky osidlujeme malou chatku na kraji lesa.
Krása místa vyniká až následujícího rána. Za světla zjišťujeme, že klubovna leží na výběžku obklopeném rozlehlým jezerem, vycházející slunce barví vše do oranžova, a tak nám ujít těch sto metrů do klubovny na snídani trvá celou věčnost. Po snídani nás čeká zkrácená klasika. Krásné dva stupně, mokrý les a přes pět km v náročném terénu před námi. Vracíme se zmáčení a prokřehlí, ale naštěstí na nás čeká teplý ionťák.
Po návratu ke klubovně chceme uvařit oběd, takže nastává bitva o sporák. Jenže po asi deseti minutách vypadává fáze. Sporák má sice z nějakého záhadného důvodu vlastní obvod, takže sice funguje, ale jenom jaksi napůl. Pomalé vaření je sice určitě superzdravý trend, ale vodě na špagety by rychlý ohřev určitě nevadil….Sporák je ale jiného názoru, takže nám to trvá asi hodinu. To vynalézavý Vojta má uvařeno za poloviční čas, když praktikuje revoluční způsob přípravy noků: Noky vhodíme do hrnce, v rychlovarné konvici uvaříme vodu a noky zalijeme. Chvíli počkáme, dáme vařit další vodu, noky slijeme a znovu zalijeme. To opakujeme, dokud noky nevyplavou.
Večer běžíme nočák a takřka všichni se totálně ztrácíme; některé kontroly nejsme schopni napoprvé trefit ani ve čtyřech. Náladu si spravujeme v sauně a náležitě využíváme toho, že je to z ní co by kamenem dohodil do jezera. Na plavání je sice moc mělké, ale na ochlazení bohatě stačí.
V dalších dnech si odbíháme ještě čtyři tréninky, ve volném čase se saunujeme, hrajeme fotbal nebo vyrážíme na průzkumné plavby. Kluci se celý týden marně snaží ulovit rybu, která pohrdá žížalou, broukem, sýrem i šunkou. V pátek máme týmovou večeři (kuchař Košík) a po ní skvělou přednášku Michala "Bestíka" Besty - orienťáka, co naprogramoval ORIS, a co žije už nějakou dobu ve Švédsku, takže se nám snaží předat tipy, jak být úspěšný (nejen) v orienťáku, a jak zvládnout orientaci na severu. Toto se snažíme uplatnit v praxi hned následující den, v sobotu, kdy stojíme na startu prestižních oblastních štafet Smålandskavlen. Dva kluci a jedno děvče se vrhají do temného lesa, aby se více čí méně úspěšně poprali s jeho nástrahami. Kluci běží náročné dospělé, kde bojují proti takovým borcům, jako je Gustav Bergman nebo Oleksandr Kratov, takže umístění není zrovna na čelních pozicích, zato Bára rozbíhá skvěle a Anička drží pozici, takže prozatím končíme jako první. Koncept těchto štafet je totiž následující: není hromadný start, nýbrž intervalový po dvojicích, a po dvou nočních úsecích se čas stopne a další tři úseky běží až následující den ráno.
Do čvrtého úseku držíme první místo, i když nás druhá štafeta pořád stahuje. Já na pátý úsek vybíhám s už jen dvouminutovým náskokem místo původního šestiminutového. Ony by ty dvě minuty stačily, kdybych na předsběrku nevyrobila na kratičkém postupu tříminutovou chybu. Takto však končíme druhé.
Po závodě rychle balíme a snažíme se uvést klubovnu do původního stavu a pozdě odpoledne neradi vyrážíme na cestu domů. V Dánsku většina lidí jásá, že je zde poprvé, avšak mě nezbývá než konstatovat, že já si svou premiéru odbyla již v pondělí. Do Prahy dorážíme po deváté, takže většina z nás, ač nerada, ještě stíhá zamířit do vzdělávacích institucí. Třeba mně to krásně vychází akorát na písemku ze zeměpisu....
fotky, mapy přidám do archivu
