Letos jsme se opět těšili do pensionu Hájovna – na vycpaného jelena. Jelen oproti loňsku shodil parohy. A to nebyla jediná změna – hlavně bylo všude spousty sněhu a soustředění tedy bylo opravdu běžkařské.
Ve čtvrtek po příjezdu kolem 19. hodiny jsme se ubytovali a došlo na večeři od maminek.
V pátek jsme společně vyrazili na běžky, trenéři rozřadili děti do dvou skupin. Skupina větších se vydala přes Mníšek do Nové Vsi v Horách. Skupina malých holek – Sára, Týna, Ema, Mája a Maky – s Míšou, Klárou a velkým trenérem a jeho Kryštofem za ním saních jela jen do Mníšku.
Když jsme přijeli do Mníšku, chtěli jsme si dát svačinku, kterou jsme si sebou vzali – jablka, bonbony a tatranku – jenže – špatné přiřazení trenérů do skupin způsobilo, že veškerý proviant odjel s velkou skupinou do Nové Vsi. (Ale nebojte se – lékárničky jsme měli rozdělené správně.) Naštěstí jsme odpočívali kousek od vietnamské tržnice, kde prodávali i běžné české sušenky a Poděbradku. Děti se občerstvily a vyrazily, zatím nadšeně, do stoupání zpátky na Klíny. A mířili jsme do restaurace na oběd. Když už děti nemohly, povídali jsme si s nimi o tom, co si kdo z nás představuje k obědu. První restaurace – nevaříme, do druhé jsme už raději zavolali – a opět nevaříme. Zbývala poslední – vzdálená 2 km po silnici a hlavně – restaurace ležící přímo u sjezdovek, tedy kolem 13. - 14. hodiny jistě nacpaná lyžaři. Rozhodli jsme se, že raději otočíme domů a tam uvaříme špagety. Jenže domů to bylo částečně po silnici, částečně neprojetou stopou, 3x sundávat lyže. 1,8km jsme šly/jely hodinu. Celkem 13km – pro některé děti teprve druhý pokus na běžkách!
Děti dobily energii a některé šly ven stavět sněhuláka a koulovat se.
Maruška popisuje výlet nejzdatnější skupiny do Nové Vsi v Horách:
V pátek ráno jsme se za slunečného počasí plní energie vydali na náš první výlet. Začali jsme na místních krásně upravených tratích, jenže naši trenéři nám chtěli dopřát něco zajímavějšího, a tak se povrch pod našimi lyžemi brzy radikálně změnil. I když to pro některé členy týmu, například ty s bruslařskými lyžemi (já), bylo trošku dobrodružnější, nakonec jsme se všichni úspěšně dopravili do Nové Vsi, kde jsme se těšili na dobrý oběd. Ovšem nenašli jsme žádnou otevřenou hospodu, museli jsme použít vlastní dovezené zásoby a nasvačili se před jednou ze zavřených restaurací. Posilněni jsme se vydali na další část naší cesty. Zprvu to opět vypadalo na upravenou trať, ale i to se brzy změnilo a my se zase dostali na vyšláplou stopu na louce. Po chvíli plácání se v hlubokém sněhu (ve stopě mně to klouže) se moje běžky rozhodly, že už na to nemají a zaprotestovaly. Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit. Slyším křupnutí, leknu se, "Snad to nebyly lyže?!?", podívám se dolů a vidím, že nejsou na dva kusy, tak si říkám: „Dobrý, to byl asi nějaký klacek.“ Ještě slyším poznámku od Mary: "Haha, kdyby to byly lyže", než uslyším další křupnutí... Zprvu jsem zkoušela taktiku běhu s lyžemi v rukách, ovšem po debatě s trenéry přišel pro mě o poznání lepší nápad, a tak jsem si vyzkoušela jízdu v (jednočlenném) psím spřežení. „Díky, Allis!“ Naše skupina tak úspěšně dorazila na zasloužený oběd v restauraci Hong ha v Mníšku, a posléze i zpět domů do chaty.
V blízkém ski servisu u sjezdovek na Klínech Maruška večer zakoupila běžky, o kterých již dlouho snila a hned v sobotu je řádně otestovala.
V sobotu ráno mnohé děti poněkud překvapil nástup na rozcvičku. Nakonec se přece jen sešly a rozcvička proběhla.
Po snídani jsme se rozdělili na 3 družstva. Chrti a chrtky – Lojsa, Mařka a Mary s trenéry a psem se za krásného počasí vydali na Dlouhou Louku. Trenéři je vábili na 34km dlouhý výlet spojený s obědem v místní hospodě. Když se vrátili zpátky, hodinky ukazovaly nejméně 38 km a trenéři, kteří si výlet občas prodlužovali pojížděním tam a zpět, naměřili i přes 60km. Skupinka se vrátila šťastná a vorvaná.
Druhé družstvo – kluci a Majda – ujelo 15km, z Klínů na Jelení vrch a zpátky. Všichni si užili pěkné sjezdy a také pořádné výšlapy. Běžkaři s lyžemi se šupinami museli hodně makat, aby stíhali děti na hladkých běžkách.
Třetí družstvo – holky a Matyáš s trenérkou Gábinou - jelo ve stopách druhého družstva a obracelo jen o kousek dříve. Za to si přidali kratičký výjezd za německý hraniční kámen.
Na chalupě byly k obědu plněné knedlíky a po nich druhá fáze tréninku – výuka běžkařského stylu s Mírou. Večer pak Míra vedl orienťáckou teorii – nejdříve oblíbená disciplína – namaluj do prázdné mapy trať pro svoji kategorii. Při následném komentování map trenéry se děti dozvěděly, že kdo si co nakreslil, to také zítra poběží – zejména kluci, kteří do mapy naplánovali spoustu výběhů, seběhů nebo prolézání hustníků a trať připravili pořádně dlouhou, si začali rvát vlasy. Poté došlo na druhou část – dokresli vynechanou část mapy – na mapě se objevily asi 3x3cm bílé plochy – děti měly respektovat zejména vrstevnice, potoky a cesty. To už byl těžší úkol – ale i s ním se děti vyrovnaly. Na závěr s námi trenéři probrali, jak by dokreslené části měly vypadat a proč. Prozradili také, že tratě, které děti připravily v první části večera, jsou na mapě z Vysočiny a děti tedy mohou v klidu spát.
Na neděli (po rozcvičce a snídani) byl naplánovaný lyžařský orientační běh – nejdříve krátké projetí asi 4km dlouhého okruhu, kdo chtěl jednou, kdo chtěl, mohl si přidat. A potom vlastní LOB. Trenéři překreslili mapu, děti ji bud držely společně s hůlkami v ruce, nebo - někteří závodníci ji nesli v zubech.
Soustředění jsme zakončili chutným buřt gulášem a potom už hurá domů!
