Temná noc, ticho, nikde nikdo. Pak se vpředu objeví dvě bludičky a pomalu se přibližují. Nepochybně nás vnímají stejně. Ahoj, ahoj. A zase mizí ve tmě. Pokračujeme dál sami.
Normální lidé už dávno spí. Nejspíš spí už i flamendři, nedaleká vesnická diskotéka už také dávno umlkla. Krajině v okolí Berounky dominuje ticho a tma. Měsíc nedokáže proniknout skrze mraky, aby nám aspoň trochu posvítil na cestu. Jen na severovýchodě vnímáme rudou záři nad obzorem. Asi Kladno.
O mnoho hodin dříve, v sobotu odpoledne. Prodíráme se zarostlým hřebenem a jsme naštvaní. Udělali jsme největší chybu za celý závod. Neexistující křižovatka a podceněný odhad překonané vzdálenosti nás trestají téměř 2 km navíc. V tom před sebou vnímáme pohyb. Mufloni … jeden, dva, tři jen pár metrů od nás. Neskutečné. Asi nám příroda chce udělat přeci jenom trochu radosti.
Zpátky do tmy. Prodrali jsme se hustým akátově-jalovcovým porostem v prudkém svahu do údolí. Teče zde potok a my bychom chtěli pokračovat podél jeho přítoku úzkým údolím zase nahoru. Ale jak to údolíčko ve tmě najdeme? Naštěstí mám sebou parťáka, který si ví rady. Stačí se podívat na siluetu okolního tmavého lesa proti světlejší obloze. Potmě je na mapě prostě dokonalý.
Sestoupili jsme do vesnice s mostem přes Berounku. Potřebovali bychom doplnit vodu, protože na dalším postupu se budeme pohybovat v lesích, kde nikdo nebydlí. Jsou ale dvě hodiny ráno a nikde se nesvítí. Vypadá to beznadějně. A pak … zázrak. Na návsi je nádržka, do které vtéká voda z kohoutku. Přistavené hrníčky naznačují, že bude pitná. A navíc dobrá, lepší než ta chlorovaná z poslední hospody. Díky, Stradonice!
Blíží se ráno, už by mělo pomalu začít svítat. Čelovky nás podržely celou noc, ale už bychom zase rádi trochu denního světla. Dočkáme se. S rozedněním také končí pochod za ticha. Kolem se rozezvučí až ďábelská kakofonie ptačích hlasů. Zdá se, že jich kolem musí být tisíce.
Jsme poblíž jedné z našich posledních kontrol, nedaleko hradu Křivoklátu. V tom nás dobíhá a předbíhá dvojice chlapů. Neuvěřitelné, někteří jsou schopni i po 22 hodinách běžet!
Vcházíme do cíle a … nikdo nás nečeká. Nikdo nefandí, nikdo netleská ani nefotografuje. Hmm, asi je to tak normální. V tichosti orazíme cíl, vyčteme čipy a jdeme do hash house doplnit energii. Nabídka je pestrá a chutná. Posléze zjišťujeme, že máme důvod čekat na vyhlášení výsledků…
O dva dny později – tělo se pomalu vzpamatovává, už dokáže i samo sejít ze schodů. Negativní pocity mizí a zůstávají jen ty příjemnější. Sledovat krajinu během celého jednoho dne a být přitom stále na pochodu je zkrátka úžasný zážitek. Prostě a jednoduše – stálo to za to!
Detaily na: https://rogaining.ob-lbe.cz/
Postup v mapovém archívu.
