Dojmy z Keni #1

Úvodní příspěvek z nepravidelné série o repre soustředění v Keni. Účelem je posdílet dojmy, ale hlavně zachytit místní atmosféru, zvlášť tu běžeckou, z přípravy top světových běžců. A taky vás třeba inspirovat a snad i motivovat do aktuální výzvy RIC vs. Bára. 🙂

/úterý před polednem/ Brzo to bude 24 hodin, co jsme úspěšně opustili ČR. Teď se nacházíme na letišti v Nairobi, svítí sluníčko a my se na něm pomalu probouzíme k životu. Na to, že má hlavní keňská metropole asi 5 milionů obyvatel, je letiště trochu překvapivě docela malé. Když jdeme dojednávat vnitrostátní letenky na vedlejší terminál, kluci říkají, že to tu vypadá jak na Florenci. A něco na tom bude.

Po trochu delší pauze, než by bylo nutné, nastupujeme na už třetí letadlo - malý vrtuláček místních růžových aerolinek Jambojet - a vydáváme se naposled do vzduchu. Pod námi ubíhá mozaika barevných políček, někde les, semtam řeka, taky jeden kráter. S takovým výhledem uteče hodina jako nic a najednou přistáváme na letišťátku s honosným názvem Eldoret International Airport. Bereme věci a venku už na nás čekají přátelští domorodci, kteří nás odvezou na místo. Jeden z nich, Denis, má maraton za 2:11. (:

Nakládáme se do dvou vozů, zvaných matatu. Jsou to takové drobné minibusy, jako lehce prodloužený tranzit třeba, ale vevnitř každý skrývají neuvěřitelných 15 sedaček. Hned po nástupu je jasné, že to bude dobrodružná jízda. Matatu není nejmladší, vevnitř vypadá všelijak, ale nakonec se nám i ty pásy podaří trošku utáhnout a na plastových sedačkách, někteří s hlavou nebezpečně blízko stropu, se vydáváme na cestu. Otáčíme hlavou zleva doprava a sledujeme pouliční prodejce a čilý ruch. Po chvíli stavíme v obchodě. Mají to tu pořešené důkladněji než u nás, dvakrát měření teploty, před vstupem tekoucí voda a mýdlo...

Když máme nakoupeno, už nám nic nebrání to pořádně rozjet. Teda, nic - to je asi trošku přehnané vyjádření. Řidiči se toho rozhodně nebojí, to ne. Takže to rozjedou odhadem na 70, 80, ale vzápětí jsou nuceni prudce brzdit, neboť na silnici každou chvíli číhá příčný práh. Nebo třeba stádo krav. Nebo nějaká jiná překážka - stojící auto, stánek, lidi, motorka s nákladem 3 m širokým... Pro nás to je trošku nervydrásající jízda, nezvykle vlevo, než podle předpisů spíš na cit, hodně se troubí, auto celé chrastí, nadskakujeme na každé překážce (zvlášť ty prahy jsou opravdu poctivé).

Po čtyřiceti minutách zážitkové jízdy jsme rádi, že jsme v cíli. A kde, že? V Itenu! Městečku, které světu dalo spoustu elitních běžců a jezdí sem trénovat i cizinci. Ubytovaní jsme v na místní poměry luxusním zázemí, ve čtyřech malých domcích u Betsy Saina, olympioničky s desítkou za 30:07,78 nebo maratonem za 2:22:43. (:

Po lehkém spočinutí vyrážíme na průzkum. Někdo běžecky, já s holkama prozatím jen pěšky. Moc jsme toho nenaspaly a jsme 2300 m n.m., tak nám to asi bude pro začátek stačit. Bydlíme na kraji Itenu, tak si dáváme průzkumnou procházku do města. Silnici lemují stánky se vším možným a prodejci se nás snaží nalákat. Všichni zdraví, usmívají se... no jo, jsme tu za exoty. Člověku je docela líto odmítat tolik lidí, ale říkáme si, že za těch 5 týdnů bychom možná mohly zvládnout prostřídat všechny. Nejlepší jsou děti. Některé jen zvědavě koukají, některé se zářivým úsměvem nadšeně mávají, dvě dokonce přišly s dotazem "Can I have a photo with you?", a tak se s nimi fotím, zatímco holky u jejich matek nebo tet nakupují. Luxusní banány, manga, ananasy, avokáda...taky rajčata, zelí, cibule.

Vracíme se celkem vyšťavené, vaříme rychlé těstoviny a brzo zalézáme do postelí, vstřebat dojmy a hlavně dospat tu cestu.

/středa ráno/ Po půl osmé bez snídaně vybíháme na první výklus. Vypadá to přesně tak, jako na fotkách - červená prašná cesta, snad jen oproti očekáváním trošku víc kamenitá. Kolem pozemky, políčka, krávy, při jedné zkracovačce přes ohradu na nás štěkl pes. Jinak suchá "louka". Víceméně rovina, občas kopeček. Ale ono to stačí; jak jsme vysoko, i pomaloučký klus nám žene tepy do neobvyklých výšin. Na chvilku se k nám přidal jeden civilně oblečený místní, ale pak jsme ho v kopci ztratily. Je na vašem uvážení, jestli jsme běžely tak rychle, že jsme ho utrhly, nebo jestli ho to s náma jen přestalo bavit a kdyby chtěl, v pohodě nám uteče.

Po návratu rychlá sprška, snídaně a chvilku veget na sluníčku. Postupně se celý den točíme na masáži, za 500 keňských šilinků, tzn. cca 100 korun, vás Steven poctivě zpracovává 90 minut a odcházíte jako vyměnění. Na oběd vyrážíme do restaurace přítelkyně Juliena Wanderse, Švýcara o 2 roky staršího než já, který drží evropské rekordy na desítku a půlmaraton. Do města to není nejblíž, takže šetříme síly, stopujeme pár všudypřítomných motorek, smlouváme cenu a pak už svištíme. Jídelní lístek je dobrodružství, nakonec vyhrává systém "dáme si každý něco jinýho a příště už budem vědět". Nakonec je to všechno dost podobné. Taky tu potkáváme mj. Jirku Homoláče.

Po obědě vyráží část skupinky zase po nákupech, tentokrát sháníme boty, které místní sponzorovaní eliťáci prodávají na evropské poměry levně. Někdo slaví úspěch, někdo ne, neboť velikostí není příliš na výběr. Domů pak zase hezky pohodlně na motorce. Odpoledne pokračujem v masážích, někdo pospává, někdo pracuje. Navečer nás čeká druhá fáze, zas jen zlehka - klus s abecedou. První týden bude celý takový, zatím aklimatizujeme a rozjedem to až později. Tak makejte! 🙂