LOB – aneb stolečku prostři se

Naše mladá děvčata nám na víkend nachystala prýma plán. Po minulém letním roce se rozhodla reprezentovat Pražský a Středočeský kraj na Olympiádě dětí a mládeže, tentokrát v zimě. Skoky na lyžích žen bohužel nejsou vypsané jako disciplína, takže zvolily lyžařský orientační běh. Konkurence v této disciplíně je poněkud vyšší než ve skocích a to i ve středočeské kotlině. Nominace pro Středočechy se běžela v rámci Sachsen-Meisterschaft a Bundesranglistenlauf (Mistrovství Saska a Německa) a Českého poháru na tratích v krušnohorském Carlsfeldu. Pražáci měli nominaci rozlítanější, LOB měli až nedělní a k tomu páteční pětku volně na Mísečkách. Středočechům se tedy nabídlo strávit víkend v horách na jednom místě, potrénovat, poladit formu, poladit techniku a technické vybavení.
Za Středočechy se o účast na Olympiádě ucházela Martina a za Pražáky Bára K.

Skupina P absolvovala páteční Mísečky.

Skupina S již s předstihem v pátek odpoledne vyrazila na Boží Dar. Odpoledne proběhlo testování vosků, vybavení po letní odmlce na božidarských okruzích a v nedaleké Fichtelberg areně. Z pár rad zasvěcených, mnoha moudrých rad nezasvěcených a z lovení po internetu se nám podařilo po těle Martiny rozmístit veškeré náležitosti, které by k LOBu mohla potřebovat. Hodinky na levé ruce, nad nimi buzola palcovka na gumě přitažená izolepou, čip na pravé. Z okoukávání a poslouchání rozhovorů na parkovišti jsme pak čip přemístili na zápěstí, neboť moudří vcelku pochopitelně tvrdili, že ti prst s čipem umrzne. Na závěr to nejlepší – stoleček. Díky Mírovi za zapůjčení! Mapník opravdu funguje. Upravili jsme kšíry z dvoumetrového jedince na velikost Martiny, obvod přes hrudník zhruba seděl. Lehce jsme se proběhli s čelovkama, vedoucí zájezdu bravurně vyřešil ošemetnou situaci konverzací s domorodcem – „Nach BoziDar?“, „Durch wald“, „Dankeshön, Auf wiedersehn“, „Good Luck“.
Páteční přípravu jsme zakončili typickou závodnickou stravou – segedínským gulášem. Tím mi byl odpuštěn pokus o dosažení Božího Daru po stopách místo freeride skrz les. Na který nakonec stejně došlo.
Sobota, start, skok do neznáma. Vzhledem k návalu Čechů, asi všichni chtějí na Olympiádu, organizátoři měli krapet skluz. Ale vše zvládli, jazykovou bariéru jsme s úsměvy překonali a start byl posunut pouze o půl hodiny. Vzhledem k tomu, že byl start na horním konci vleku, měli závodníci přislíben jeden vlek zdarma. Spolu s ostatními Čechy jsme strávili prýma půlhodinku tréninkem sjíždění sjezdovky na běžkách. Po drobných peripetiích ohledně identifikace německých číslovek volaných na startu, čas na hodinách běžel normální, konečně na to došlo. Mapa do stolečku a rozvážným krokem s ohnutým krkem na první křižovatku.

Nejdříve mi nešla dát mapa do mapníku. Tak jsem si řekla: tak u toho budu alespoň šoupat nohama abych se dostala na křižovatku. Po dosažení křižovatky jsem už měla mapu v mapníku i namapováno. A honem na první kontrolu! Cestou jsem si říkala: ježiši, jedu aspoň dobře? Když jsem našla jedničku a běžela na dvojku potkala jsem tátu a měla jsem takovou radost, že jsem mu řekla: „už mám jedničku!“ Pak mě táta s Honzou pronásledovali až skoro na trojku. Táta se mě snažil vyfotit, ale já mu ujížděla a nemohl mi říct počkej. Na trojce jsem zjistila, že buď to oběhnu po velké cestě anebo si to zkrátím po tečkované. Jelikož jsem měla na běžkách fintu, zvolila jsem tečkovanou cestu. Podle mě to bylo rychlejší. Na pětku jsem přejela odbočku, tak jsem to šla durch wald. Někdo to tam už naštěstí prochodil. A pak sešup dolů se zatáčkou dole. Ještě posbírat na louce pár kontrol. Cestou na louku jsem balancovala kolem jedenáctky a čip mi ji vzal ve vzdálenosti asi 25 cm. A hurá do cíle!
Bylo to zvláštní běžet něco poprvé hned závod a ještě k tomu nominace na zimní olympiádu dětí a mládeže.
Neděle se mi moc nelíbila, protože to hodně dlouhé. Třeba na pětku jsem běžela půl hodiny.

Po návratu na Boží Dar jsme zvolili jako výklus oběhnout Špičák se zastávkou v Krmelci. Tam padly česnečky, koláče, griotky, takže na případné opakování pátečních gulášů nebyla nálada. Potvrdili jsme si mázu na neděli, vyměnili postele, aby závodník nestrádal tvrdými péry a nesváděl na to svůj případný pokles výkonnosti, jednu partičku karbanu a hajdy spánek.
V neděli jsme netrpělivě očekávali připojení skupiny P. Oprávněně, neboť za sobotní noc napadalo asi 15 cm čerstvého sněhu. Nakonec se vše sešlo, na startu bylo včas a vydalo se na klasiku. Samozřejmě nikoliv technikou, ale délkou. Zásobovači a doprovod šli na pokojný výlet po carlsfeldských stopách.
Počasí se během závodu docela pokazilo, takže na plánovaný odpolední výklus už nebyla už moc nálada.

Celý zájezd hodnotím velice kladně. Bufet Krmelec neztratil nic ze své věhlasné vřelé pohostinnosti, sněhu dost, stopy dobré na všechny techniky. Společenská stránka tedy byla uspokojivá. Sportovní stránka více než odpovídá schopnostem svěřenců v tomto sportu. V sobotu Martina 17. místo z 24, neděle Martina 20. a Bára 25. z 28. Hlavním smyslem kromě splnění nominačních kritérií bylo seznámení se s tímto podivným sportem – LOB. Jak mazat, jak nachystat výbavu, co všechno mít na trať, jaké předstartovní a pozávodní záležitosti splnit. I to klaplo, žádný DISK. Při pohledu do map jsem si uvědomil, že některé světy nejsou trojrozměrné. Nebudu do toho tahat složitou fyziku, jen z klasických map anebo OB map člověk vytuší základní směry – dopředu, dozadu, doleva, doprava, nahoru, dolu. Ubral jsem jeden rozměr a vzpomněl jsem si na Ládínka a jeho jeden díl ve dvourozměrném světě. Fyzikář nám popisoval jednorozměrný prostor jako mravence na niti. Dopředu, dozadu. LOB.

Příspěvek byl publikován v rubrice Závody. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.