O víkendu 25.-26. června se uskutečnilo MČR a Veteraniáda na krátké trati v Hojné Vodě, nedaleko rakouských hranic. Výborně si vedla Maruška, která v kategorii D16 obsadila krásné 6. místo. Moc gratulujeme. Ale pojďme pěkně popořadě, jak se to vše seběhlo.
Pro nezasvěcené je vhodné připomenout, že právo startu na MČR kategorií DH16, DH18, DH20 a DH21 mají držitelé licence "A" a dále přeborníci oblasti (aspoň myslím). Je to vrchol celoročního snažení borců na úrovni ČR, výběr těch nejlepších. OB RIC mělo tři zástupce, přesněji zástupkyně - Maruška, Hanka, Bára. Oproti tomu Veteraniády se může zúčastnit každý, čehož dospělácký doprovod využil. Skupinu doplnil i mladší bratr, který si střihl H14 "mimo soutěž". V sobotu se běžely rozběhy o postup do nedělního finále. D16 měly 3 skupiny, do finále postupovalo prvních 6 z každé skupiny. D18 měly 2 skupiny, postupovalo prvních 9. U veteránů do finále postupuje obvykle prvních 50% závodníků ze sobotního rozběhu a je omezen max. počet.
Od parkoviště se šlo v sobotu kolem sběrky do centra, kus po louce, kus po silnici. Sběrka-cíl cca 300m. Vedro od rána dávalo tušit, že úsek od sběrky do cíle bude pekelný. Centrum působilo nezvykle klidně a liduprázně i přes 1200 účastníků. Hlavně v sobotu každý hledal kousek stínu a moc lidí se venku neprocházelo. Stan jsme měli hned vedle doběhu. Od prvních závodníků na doběhu bylo jasné, že dnes to sranda nebude. Jindy sprintující borci do cíle vydávající ze sebe poslední zbytky sil dnes za pravého poledne do cíle spíše na pohled vyklusávali a výrazy v obličejích naznačovaly, že síly zůstaly někde na trati. V centru jsou slyšet hlasy, že když staví trať PGP, bude to obzvlášť náročné. Nebylo to náročné, bylo to mnohem horší. Ale k tomu se dostaneme. V sobotu dobíhá Maruška v rozběhu 5. a postupuje do A-finále. Hance uniká B-finále o jedno místo (6 sekund). Báře rozběh nevyšel podle představ a bohužel musela vzít zavděk B-finálem. Eva šla v sobotu na jistotu a docela čistě, Ivca se vrátila po zranění se zatejpovaným kolenem a taky byla spokojená. Petr a Jára to zazdili. Z dospěláků do A-finále nepostoupil nikdo, Ivce postup unikl o 2 místa. V neděli pak Maruška obsadila v A-finále krásné 6. místo, Bára s přehledem vyhrála B-finále a Hanka byla v C-finále 11. z 32 běžců. Eva a Ivca si pohoršili, Petr a Jára se zlepšili.
Víkend úspěšný. Maruška krásné umístění, Bára pro ni samotnou asi zklamání, Hanka standard. Snad si Bára vybrala smůlu nyní a příští pátek až neděli na ME dorostu v Polsku zase zabojuje o medaile na evropské scéně. Držíme palce.
Závod pohledem účastníka Veteraniády: Kromě běžců "potácejících" se do cíle mě mohl před náročností trati varovat rozhovor v cíli s jedním se závodníků. Bohužel nevaroval. Borec, který miluje podobné extrémy, se během rozhovoru přiznal, že to bylo i na něho trochu moc. Na závěr závod pochválil a prý pro podobné zážitky dělá orieňták. Když na konci rozhovoru vyjádřil tento borec obavu o veterány, stále zůstávám v klidu, protože pořadatel reaguje, že veteráni to mají jednodušší. Popisky vypadají monotématicky, kromě značky kámen a kamenný sráz téměř nic jiného. Cestou na start i pod vlivem rozhovoru vymýšlím taktiku. Na Veteraniádě jsem bezejmenný nováček. Když to nevyjde, nadále budu bezejmenný a nic se neděje. Kdybych se ale ukázal, určitě by zpozorněl i trenér veteránské repre. Rozhoduji se pro hru vabank. První kontrolu lehce dohledávám, ale pořád jsem ve hře. Před druhou kontrolou volím ke konci postup mírnou odchylkou na cestu. Podle mapy má končit, ve skutečnosti stále pokračuje. Až později v klidu cíle zjistím proč. Jsou tam další tápající borci, já suverénně odbočuji k domnělému místu s kontrolou, vypadám asi důvěryhodně, neb ostatní vyráží za mnou a ... hledáme a hledáme. Objevují se první sprostá slova ostatních závodníku. Jsem v klidu, i když tak zašitou kontrolu v hustníku jsem už dlouho nehledal. A pak přišlo peklo. Orientační běh přešel v orientační chůzi přes překážky všeho druhu, které je možno v lese najít. Chodím po kamenech, mezi nimi smrčky, nevidím zem, některé padlé stromy nelze přelézt ani podlézt, když skočím z balvanu do prázdna, čekám dopad, ocitám se asi metr hluboko a nemůžu se vyškrábat zpět. Cestičky v nedohlednu, jiný postup nemožný, musím to vydržet. Začínám chápat rozhovor v cíli a cestou smekám před všemi, kteří v tomto terénu zaběhli stále super časy. Nechápu. V cíli pak Bára radí, že za těchto podmínek se má skákat z kamene na kámen. Před 30 lety bych tuto radu uvítal. První polovina závodu se odehrává v podobném terénu, kromě slimáčí rychlosti všechny kontroly dohledávám, nevím, podle čeho se orientovat. Hustník tady představuje malé smrčky (asi jako já), jeden vedle druhého, mezi tím balvany, nevidíš, kam šlapeš a u jedněch z těch balvanů kontrola. A hustník je všude, v reálu nepoznám, kde začíná a končí. Nádherná krátká trať, 3 metry od kontroly ji ještě nevidíš. Když se terén malinko zlepší a je vidět zem, najít v kamenném poli údolíčko vyznačené na mapě jedinou vrstevnicí mi dělá taky problém. Čeho se mám mezi šutráky držet?
Druhá polovina závodu je již v běžecky příznivějším terénu. Rozhozen dosavadním výsledkem pokračuji v bídných výkonech, vše dohledávám, v hustém porostu nevidím oplocenku na 10 metrů, protrpím to až do sběrky. Sil je stále dost, chůze lesem moc neunaví, tak alespoň "zafinišuji" do cíle, abych vypadal jako borec. Pokud stál někde poblíž trenér veteránské repre, doběhem jsem určitě zaujal. A užil si 3 sekundy slávy, něž se výsledky z cílové krabičky objevily ve výsledkové listině. Limit 75 minut jsem pokořil, ale velká rezerva nezůstala.
V neděli vyrážím s čistou hlavou do B-finále. Je více běhavé, do 5 kontroly držím svůj standard, což mě mezi kameny trochu překvapilo (příjemně). Volím postup mezírkou mezi balvany, přece to nebudu obíhat. Přede mnou závodnice se stejnými myšlenkami se marně drápe na balvan. Gentlemansky nabízím pomoc, tlačím zespoda na sedací partie. Extra při tom nespěchám nejen proto, aby závodnice nevyletěla moc nahoru. Jeden ze světlejší okamžiků na nedělní trati. Po delším přeběhu přibíhám dle plánu na cestičku, vzpomenu na rady trenérů, nacházím přesné místo kde jsem (jáma vedle cesty). Ke kontrole chybí 100m. Pro jistotu azimutem procházím bažinou, stále vím, kde jsem, ke kontrole schází 30m. Vcházím do husníku tolik typického pro dané lesy, stále vím kde jsem a opět ... hledám a hledám cca 6 minut. Dokud u kontroly nejsem, nevidím. Začínají opět větší kameny a minuty naskakují. Sprostých slov je ale méně než v sobotu a když borci běžící proti mě dohledávají kontrolu, kterou míjím v mém směru po dalších 50 metrech, je jasné, že i neděle žádná procházka nebyla.
Oba dny považuji za vysokou školu orientace, zatím jsem nic podobného nezažil. Ještě jednou velké uznání všem, kteří závod dokončili a těm s pěkným časem obzvlášť. Pokud se ještě někdy zúčastním veteraniády, musím podotknout, že bych rád, asi zase půjdu vabank. Jednou to musí vyjít. Zážitek je to neskutečný a přes smíšené pocity v lese budu na Hojnou Vodu rád vzpomínat.
[pe2-gallery album="http://picasaweb.google.com/data/feed/base/user/115438562854657598645/albumid/6300570474669016385?alt=rss&hl=en_US&kind=photo" ]
