O víkendu se skromná říčanská výprava čítající celých pět lidí -ženy Vyhnálkovy a rodiče Šrámky- zúčastnila podzimního o-vrcholu, který se konal v Pusté Rybné. Počasí pěkné i nepěkné, výsledky pak spíše druhého druhu.V sobotu počasí vyšlo skvěle, babí léto jak vyšité. Na start to byly bezmála 3km, ale díky malebné krajině ta cesta i celkem utekla. A v lese to utíkalo ještě rychleji-les byl i díky dlouhodobějšímu suchu neskutečně rychlý, takže šlo hlavně o to, aby člověk v té rychlosti neztratil kontakt s mapou a udržel koncentraci při průběhu sítí vodotečí nebo shlukem drobných hustníčků. Protože se běželo teprve semifinále, tratě byly oproti běžné klasice trochu kratší. Přesto však nabídly několik voleb, i když ne tak zásadních.
Z našich tratě nejvíc sedly Ivě a mně, když jsme se dostaly do nedělních A-finále. Mařce na postup scházelo, nebo spíše přebývalo, asi 3,5 min., Evě a Petrovi poněkud více, ale omluvou jim budiž jejich kolena, kotníky, lýtka a spol.. 🙂
V neděli se počasí trochu zhoršilo-zataženo a čas od času lehčí sprška. Čekalo nás finále, které nejvíce znervózňovalo mě a (možná? :-)) Ivcu, neboť jsme měly šanci zabojovat o mistrovské medaile. Zůstalo ale jen u té šance, u mě až do čtvrté kontroly reálnou-měla jsem tady druhý nejrychlejší mezičas. Byla jsem odhodlaná nechat v tom lese všechno, vysočinské terény mi zatím vždycky šly.
Takže to hned po startu hezky svižně rozbíhám, kontroly samy naskakují, jednička, dvojka, trojka s občerstvovačkou, čtyřka a postup na....šestku. Je to rozhodující postup, nejdelší, s pořádnou volbou, na největší kopec. S tímto vědomím tedy vybíhám a cestou koukám, že další kontroly už budou jenom z kopce, tak se ještě snažím zrychlit. Už jsem tak ve třech čtvrtinách postupu, přibíhám pod kopec pod kontrolou a jen tak mrknu na popisky, jestli si kódy následujících kontrol pamatuju dobře-80, 54, jasně, to sedí....NE, NESEDÍ!!! Ó hrůzo, jaké bylo moje zděšení, když mi došlo, že 80 jsem nerazila a celou cestu si myslím, že běžím na pětku. Upadám do hodně kvalitní deprese, nechybí slzy. Ale přece to nedisknu! Nuže otáčím se a vydávám se na předlouhou pouť zpátky. Cestou postupně potkávám čtyři soupeřky, které se nestačí divit, kam to běžím.
Do cíle dorážím na posledním místě v úctyhodném čase 77 minut, se ztrátou takřka 33 minut na vítězku a 13 minut na předposlední závodnici. Na 7,1 km naběháno 13, z toho asi 4,5 navíc....Pokochat se můžete v archivu 😉
Ostatním se dařilo poněkud lépe-Mařka, Eva i Petr (ten se zvrknutým kotníkem ze soboty) okolo půlky B-finále, Ivcu nakonec asi skolil tlak, že běží A-finále a v lese si to tak místo boje o medaile spíš užila. 🙂
Celkově to byl vydařený šampionát v krásných terénech, s pěknými tratěmi, nakonec ani to počasí nebylo tak zlé....jen ty naše výkony trochu kazí výsledný dojem.
