Od neděle osmého jsme se sestrou byly účastníky soustředění pražského TSM ve Švédsku. Celý týden jsme pečlivě trénovaly, abychom si v sobotu mohly zaběhnout Tiomilu, věhlasné švédské štafety s evropskou účastí těch nejlepších. Koho zajímá, jak jsme se měli, ten nechť čte dál; je to ale trošku delší vyprávění...
Den první
O půl čtvrté nás v Holešovicích nabírá Borek, jenž se nakonec ukázal být naším soukromým řidičem, neboť člověk, co měl jet ještě s námi, jede nakonec v jiném autě. Vyjíždíme tedy směr Rostock. Cesta celkem bez problémů, jenom trochu horko a menší kolona u Berlína. V Rostocku se potkáváme s ostatními a čekáme, až nás pustí na trajekt. Tam najíždíme před půlnocí, parkujeme, ukládáme si do paměti zelenou sedmičku, abychom ráno trefili zpátky k autům, a jdeme si najít místo k přenocování. Po delším rozmýšlení se naše výprava skládá pod stoly v jídelně a na klidnou chodbu vedle kajut. Jdeme se podívat ven na palubu na odjezd; ten se ale poněkud protahuje a tak má Eliška čas, aby ji napadlo, že spát se dá i venku. K tomuto dobrodružnému podniku se ji daří zlákat celé čtyři odvážlivce včetně nás dvou.
Den druhý
Stěhujeme se tedy z chodby ven na palubu, rozkládáme karimatky a balíme se do spacáků. Vyčkáváme chvíle, než se odlepíme od břehu. Konečně se dáváme do pohybu, loučíme se s Německem a před jednou usínáme. Avšak mořský vítr je krutý a já zjišťuju, že jsem neměla při balení šťastnou ruku ve výběru spacáku-z dramatického souboje objemný teplý vs. skladný tenký vyšel vítězně druhý jmenovaný. Stěhuju se proto do domnělého závětří pod schody. Není to tu o moc lepší. Zbavuji tedy bundu funkce polštářku a využívám její původní-hřejivou funkci. Noc nic moc, po přerušovaném spánku vstáváme o čtvrt na sedm, balíme a pomalu se vydáváme k autům. Získáváme nového pasažéra, ale pořád máme z celé skupiny v autě asi nejvíc místa. Opouštíme Trelleborg a vyrážíme směr Nora. Cesta stejná jako včera-poněkud nezáživná, je horko, párkrát stavíme na kafe a protažení. Konečně jsme v Noře. Zajíždíme k obchodu a nakupujeme zásoby; vaříme si totiž sami. Mapujeme poslední postup, realizujeme ho a objevujeme se v lese u klubovny místních orienťáků běhajících za OK Milan. Milý stařík právě svěřuje klubovnu do rukou těch, co přijeli před námi. Zabydlujeme se a holky si krátí čekání na ostatní polštářovým volejbalem. K večeru se konečně scházíme všichni pohromadě, a protože je dlouho světlo, stíháme ještě krátký seznamovací trénink, který pro ty mladší představuje vůbec první kontakt s náročným skandinávským terénem. Pak už jenom rychle osprchovat, uvařit, krátká informační schůzka a rádi se zavrtáváme do spacáků.
Den třetí
Vstáváme úplně na pohodu mezi osmou a devátou. Snídáme a odjíždíme na další trénink. Vybíháme do těžšího terénu než včera a u některých se to značně projevilo na délce jejich pobytu v lese. Po obědě Elišku znova přepadá touha po dobrodružství, a tak dává dohromady skupinku otužilců a vyráží k jezeru. Po koupání posloucháme přednášku o tom, jak běhat v severských terénech. Následně plni užitečných poznatků nasedáme do aut a odjíždíme na trénink pořádaný Švédy. Píšu sice trénink, ale byl to spíš takový malý český oblasťák-asi 300 lidí, shromaždiště, vyčítání...Menší děti běží normálně intervalově podle toho, jak přijdou a my starší čekáme na hromadný start. Dostáváme mapy, stručné pokyny v angličtině a za chvilku už se vrháme do lesa. Snažím se držet tempo, ale ještě před jedničkou zjišťuju, že takhle těch sedm kiláků asi vážně nedám. Naštěstí ti nejrychlejší rychle mizí v dáli a zbytek startovního pole už má značně příjemnější tempíčko. Terén nádherný, kontroly rychle ubíhají a už jsem v cíli. Vyčítací lísteček tvrdí, že jsem první, což mi moc nedává smysl, vždyť mi všichni utekli už na dvojku...Když se trochu vydýchám a při přídělu kyslíku dojde i na mozek, dochází mi, že byly dvě tratě a ta delší měla začátek stejný jako moje kratší...Čekám na doběh řidiče a odjíždíme zpátky do klubovny. Vaříme, konáme očistu těl a ukládáme se ke spánku.
Den čtvrtý
V plánu je výlet do Örebro spojený s tréninkem v tamních lesích, nemáme ale mapu, takže bude jenom výlet. Po desáté odjíždíme, cesta rychle utíká a už jsme tam. Chvíli nám trvá, než pochopíme automat na parkovací lístky, ale pak už se vydáváme vstříc örebroským ulicím. Procházíme kolem hradu, osvěžujeme se u kašny a míříme do parku, kde objevujeme skvělé hřiště. Tady prolézáme všechno co se dá a už je čas jít zpátky k autům. Na parkovišti se dělíme podle typu oběda-většina jede do supermarketu, posádka našeho auta si ale pochutnává na pizze. Cestou zpátky ke klubovně zastavujeme na kulturní vložku-krásné balvany hned u silnice. Zatímco ostatní pořádají oběd, vydáváme se s Eliškou a Matyášem na průzkum okolí a objevujeme rozkošné jezírko lemované bažinkou. Ta nás neodolatelně přitahuje, a tak sundaváme boty a lezeme dovnitř. Po chvíli nám to ale přestává stačit a šplháme na kámen nad bažinou a Eliška jako první odvážlivec skáče dolů. Jak geniální zábava! Jak postupně dojíždějí ostatní auta, začínají mít skokani slušné publikum, které je podporuje z nedaleké skály. Někteří se k nim dokonce přidávají, takže je v bažině za chvíli vyskákaná pěkná díra a těžší jedinci končí i pod hladinou. To hodnotíme jako lehce rizikové, a tak se přesouváme na ostrůvek uprostřed jezera. Už je pomalu čas jet, jenže řidiči nás jaksi nechtějí přijmout do svých vozů. Nechápu, vždyť kdo by nechtěl mít auto vystlané mechem a jako bonus příjemně mokře chladivé v tom horku? Ale řidiči jsou neoblomní, sestavujeme proto jednu bahenní posádku, která vyráží na krátkou procházku po okolí a mezitím jakžtakž osychá. Do klubovny se vracíme pozdě odpoledne řádně vyhladovělí, takže se koncentrujeme v malé kuchyňce a pouštíme se do kuchtění. Dnešní den ale ještě nekončí a my čekáme, až se konečně setmí a my se budeme moci vrhnout do temného hvozdu. Švédský les je zákeřný i za dne, natož v noci, takže jsme rádi, když se do půlnoci vracíme.
Den pátý
Venku je zataženo, takže nám ani nepřijde, že už je čas vstávat. Už během snídaně začíná poprchávat, a když jedeme na trénink, padají kroupy. Litujeme roznašeče, za chvíli parkujeme u krásného hřbitova (tam by se mi jednou fakt líbilo) a vyčkáváme v autě, až se chudák roznašeč vrátí. Déšť trochu polevuje, zima je ale pořád, a tak i ten kopec na start vybíháme pěkně v tempíčku. Dostáváme mapy a všichni najednou vyrážíme na krátký farstovaný hromaďák. Po doběhu honem do aut, do klubovny a sprintujeme zabrat místo v teplé sprše. Po obědě jsme si prohlédli nedaleký skanzen a cestou zpátky dokoupili zásoby. Další program nelákavý-balení, úklid a organizační schůzka k průběhu Tiomily.
Den šestý, sedmý a osmý
Po časném budíčku o šesté hodině ranní nás čeká šok-venku sněží! Nemáme ale moc čas rozjímat nad rozmary počasí, házíme do sebe snídani, dobalujeme a odjíždíme směr Falun. V klubovně zanecháváme čtyři šťastlivce, které čeká nelehký úkol uvést klubovnu do původního stavu. Falun je od Nory na sever, snad proto je na silnici asi 15 čísel sněhu. Avšak o pár kilometrů dál už není po sněhu ani památky a i ve Falunu je tomu naštěstí stejně. Okolo deváté parkujeme a následně se asi půl hodiny motáme po rozlehlém shromaždišti v zoufalé snaze najít místo na stan, které nám bylo přiděleno. Stavíme stan a první úseky dětských štafet pomalu vyráží na start. Ten je umístěn co nejníže, takže na závodníky čeká krásných asi 300m do ne zrovna mírného kopce. Dětské tratě jsou hoodně krátké, takže na předávce to jde ráz na ráz, skoro to ani nestíhám sledovat. Naše áčkové děti končí na skvělém 20. místě z 290 štafet. V dramatickém finiši Honza přesprintovává Pardubice, takže TSM Praha 1 je první česká štafeta!
Ženy mají start naplánován až na 14:15, máme tedy ještě času dost. Zvlášť já, když jdu poslední, pátý úsek a předávku mám naplánovanou až někdy o půl sedmé. Do té doby pěkně moknu a vymrzám. Ale máme to rozběhnuté celkem pěkně, takže to vypadá, že stihnu i start chlapů. Eliška na třetím úseku mocně stahuje a Zuzka na čtvrtém mi předává přesně úsek za vítěznou štafetou, když cílem probíhá spolu s finišujícími prvními třemi ženami a je spolu s nimi televizní hvězdou. Vybíhám na pohodu, přece se hned nezruším v tom kopci, když mě čeká skoro 10 km. Jenže začínám dobíhat nějaké ženské, nedá mi to a jdu před ně. V lese jsou už vydupané luxusní pěšinky, takže skoro ani nemapuju a jenom hlídám směr a předbíhám co to dá. Takhle skvěle to jde až do osmičky, tady se dostávám do čela vláčku, nervózním a vyrábím chybu asi na čtyři minuty, což má za následek menší trapas v podobě předbíhání lidí, které už jsem za sebou jednou nechávala...no nic, na výsledek stejně neběžíme, tak si to v lese hlavně užívám a do cíle donáším štafetu nakonec na 155. místě. Nic oslnivého, ale na to, že naše štafeta je ze samých dorostenek a v prvních štafetách byly ženy běhající na světové úrovni, je to slušné. Rychle hledám sprchy a pak spěchám zabrat místo, abych měla výhled na chlapský start. Startovní výstřel přichází o půl deváté a my netrpělivě sledujeme mezičasy. Kubovi to nejde úplně podle představ a už na druhém radiu ztrácí víc, než mu dovoluje plán. Před závodem jsme totiž sepsali tabulku odhadovaných časů na úseku, předávek a budíčků pro jednotlivé borce. Druhý úsek tomu moc nepomáhá a zpoždění oproti plánu už je přes půl hodiny, panují obavy, že budeme účastníky hanba-startu. Poslední úsek si libuje, jak se aspoň prospí, jenže nejkratší noční úseky za to vzaly a ráno už je štafeta asi půl hodiny před plánem. Nakonec končí na výborném 124. místě z asi 280.
Ráno odjíždíme na trajekt. Bohužel jsme byly přemístěny do jiného auta, takže teď obýváme dodávku poněkud nevhodnou ke spaní. Zato ale jedem těžkou párty na 40 zlatých hitů Michala Tučného. Nevyspalost už se projevuje i na našich rozhovorech, ale probírá nás velice neobvyklá zastávka. Řidič Pája zastavuje uprostřed lesa a povídá: „Tak teď si dáme dvacet minut pauzu na stříhání.“ Nechápavě po sobě koukáme, ale Pája to zjevně myslí vážně. Vystupuje, bere z kufru ručník a nůžky a míří do lesa. Tam se usazuje na kládě a Andy na sebe bere úlohu kadeřnice. Když je dílo dokonáno, pokračujeme v cestě, vyhazujeme Andy na letišti v Göteborgu a jedem do Trelleborgu. Konečně jsme tady, potkáváme se s druhým autem naší výpravy a najíždíme na trajekt. Zabíráme přímo geniální místo na spaní, rozkládáme karimatky, chvíli debatujeme nad postupy z Tiomily a pak se na celé tři hodiny ukládáme ke spánku. Do Rostocku připlouváme ve tři ráno, tankujeme a mírně obměňujeme posádky, čímž naše auto získává Elišku, která neúnavně pořád něco vykládá, aby udržela Páju vzhůru. Daří se jí to skvěle, a tak jsme v deset v Praze. Vykládáme neskutečné množství věcí, zase je nakládáme do našeho malého autíčka a jedeme domů. Tady mám asi dvě hodiny na vybalení a pak hurá do autoškoly otestovat si, jak se naši nebozí nevyspalí řidiči cítili celou cestu.
Pár fotek: https://goo.gl/photos/fFSFP23FuZczrc9R8
