Předposlední zářijový víkend se sešlo oddílové cyklosoustředění s mistrovstvím a veteraniádou na klasické trati. Události pro čtenáře zachytily hned tři autorky.
- Bára K.
Ve čtvrtek 21.9. jsme se sešli v 16.30 na parkovišti u Penny v Říčanech, abychom v 17 hod vyrazili na cyklosoustředění – letos do Sloupu v Čechách. Všichni byli na místě včas, vypadalo to na hladký odjezd, bus byl také na místě – ALE – co ten vozík? Není na kola nějaký malý? Řidič zjistil, že si vzal malý vozík místo velkého, musel tak na otočku zpátky do Kouřimi pro ten správný. My jsme si zatím postáli hodinu na parkovišti a sledovali přitom např. pána, který koupil plato vajec a hned ho u auta celé vysypal na zem.
Kolem osmé jsme se ubytovali v krásném pensionu Herberk, dali jsme si večeře od maminek a postupně se uložili ke spánku.
Pátek začal Vyhnálkovic vlídným budíčkem a Hudyovskou, o něco méně vlídnou, rozcvičkou. Po snídani trenéři zkontrolovali kola a rozdělili nás do skupin. Elitní áčko – Hudy, Honza Kohoutek, Bára Vyh. a děti – Laura, Štěpán, Honza Vo., David, Bára K., Bára Vl., Vašek, Maruška (další dny tým posílili ještě Ema, Anička, Martin a Honza Vl.) a elitní béčko – Dan, Tomáš, Klára – Ema, Maty, Maki, Týna, Tom, Péťa a Kuba.
Elitní áčko – dojeli jsme do Nového Boru a začala nám opakovaná stoupání a klesání. Ze silnice jsme odbočili na lesní asfaltku, lesní cestu, cestičku, až se místo cesty před námi zjevilo bahno/bažina. Váhali jsme, zda tam tudy opravdu jet. Nakonec jsme kola bahnem protlačili. Následovalo prudké, kamenité, kořenaté a dlouhé klesání, které jsme si vlastně – kvůli charakteru cesty - ani moc neužili. Pak jsme dojeli do restaurace Na Stodolci, většina si dala předražený řízek, někdo plněné ovocné knedlíky a jen Maruška byla originální a dala si lívance. Ohřáli jsme se, doplnili vodu a pokračovali dál. Po několika kilometrech nám Hudy řekl, že už nebudou žádné kopce, jen malé vlnky, což se „potvrdilo“ hned za zatáčkou, kde silnice začala stoupat – vlnky se ovšem změnily v tsunami – zdolávali jsme jeden pořádný kopec za druhým. Na štěstí na mě a Lauru vždycky nahoře čekala Maruška, aby nám dodala optimismu. Byli už jsme všichni pořádně unavení, Hudyho jsme se na další trasu ani neptali, vlastně už jsme nemluvili vůbec. Chtělo to nějaké občerstvení – konečně jsme si s Laurou uvědomily, že celý den vezeme gumové medvídky pro celý tým – zbaštili jsme 400g medvídků na to tata a pak jsme raz dva dorazili domů. Ujeli jsme přes 60km (okruh do Chřibské a zpět) a nastoupali asi 1300 metrů.
Trasa prvního dne elitního áčka
V sobotu jsme pokračovali ve výšlapech lužickohorských kopců, dojeli jsme na rozhlednu Hvozd – až na její německý vrchol. Na zpáteční cestě jsme se stavili v Pekle – podzemní prostory a chodby kousek od Sloupu, kde se uvnitř může jezdit na motorkách i kolech a pořádají se tu koncerty. V neděli jsme jeli kratší výlet kolem Sloupu v Čechách, vyšli jsme na místní rozhlednu, trochu jsme zmokli a byli jsme pořádně špinaví od bahna.
2. Klára
Elitní béčko - V pátek jsme dojeli k chatě na Luži, dali jsme si oběd, Tom se naučil pivní básničku – viz foto a po obědě jsme pěšky „vyběhli“ nahoru na výhled do Polska, Německa, na Lužické hory a České Středohoří. Na zpáteční cestě jsme si prohlédli skalní hrad/zříceninu Milštejn. Ujeli jsme skoro 40km a děti byly skoro tak unavené jako áčáci. V sobotu jsme jeli podobně dlouhý výlet, jen s menším převýšením, obědvali jsme v restauraci U tří lip v Mařenicích a stavili jsme se na live zážitek ve výrobně skla a korálků v Lindavě. V neděli jsme na doporučení prvního družstva jeli do Pekelných dolů – klukům se jízda na kolech v podzemí pekelně líbila. Pár motorkářů nám zrovna ukázalo svoje stroje v plném nasazení – takovej kravál! Kupodivu si tam čerti nikoho nenechali, i když tentokrát se nějaké zlobení na soustředění objevilo.
Současně se soustředěním se v sobotu a neděli konalo mistrovství republiky a veteraniáda na klasické trati v Raspenavě. Proto se od nás v sobotu a neděli oddělili Bára, Maruška a Pavel. Po závodech se za námi vraceli, aby se podělili o dojmy a zkonzultovali své postupy se zkušenými trenéry, tj. se všemi přítomnými.
3. Bára V.
Tohoto vrcholu podzimní sezóny se zúčastnila jen velice skromná říčanská výprava, a to Krumlovští a tři šťastlivci, kteří dostali propustku z cyklosoustředění - Pavel, sestra a já. Závodilo se u Raspenavy v krásných jizerskohorských terénech za méně krásného počasí, kdy většinu času aspoň mrholilo a nahoře v lese byla pěkná mlha.
V sobotní kvalifikaci to bylo dost o běhu, hlavně na cestářských postupech ke konci, ale zároveň bylo důležité nevyseknout nějakou zásadní chybu mezi kameny nebo v hustníku. Ovšem v některých kategoriích se dalo postoupit i s pětiminutovou chybou….
Při rozklusu cestou do karantény, která byla asi 2 km daleko, jsem byla celá zatuhlá a do lesa se mi při vědomí, co mě čeká za převýšení, moc nechtělo. Ale pak při závodě, někde za dvojkou, přišel první kopec a místo toho, abych proklínala Hudyho za včerejší výživný cyklovýlet, jsem kopec vyběhla s nebývalou lehkostí. A co bylo s podivem, ta mě neopustila ani ve větších kopcích za půlkou trati, takže to vypadá, že ideální příprava na klasiku spočívá v tom, že si den před ní dáte 60 km na kole v kopcích, tempo spíše volné. 🙂
Z kvalifikace jsem nakonec do A-finále postoupila jen já. Sestra udělala více menších chyb, které se nasčítaly a stačilo to na finále B. Pavel svůj postup/nepostup vyřešil už na jedničce, kdy si asi příliš vzal k srdci slova Gábiny, že na jedničku máme jít spíše pomalu a seznámit se se stylem mapování. Pavel se s mapou seznámil asi důkladněji, než by bylo bývalo zdrávo, ale možná se to přece jenom vyplatilo, když poté už žádná chyba nepřišla. 🙂
V nedělním finále nás čekaly většinou ještě delší a kopcovatější tratě než v sobotu. Les byl však pořád stejně krásný, a tak delší pobyt v něm nebyl na škodu. Jen to počasí nebylo pořád nic moc a zatáčka na doběhu byla ještě kluzčí než v semifinále. Naše výkony nakonec stačily na mé druhé místo v D20, sestře i Pavlovi to vyšlo na 11. místo v D16-B resp. H45-B. Za zmínku určitě stojí i 10. místo Toma Krumlovského v nabité dětské kategorii D3 (celkem 55 závodníků + nějaké DISKy).
Fotky pochází od různých autorů.
