O finštině vědí Češi ze školy, že je to jazyk ugrofinské větve. Kdo finštinu slyšel anebo zkusil číst, potvrdí, že to je řeč velmi vzdálená čemukoli, co jsme se v jazykových kurzech učili. Touha zkusit si legendární severské terény však byla silnější než všechny překážky, a tak jsme v rámci dovolené zkusili i orientační závod.
Vzhledem k naší sportovní výkonnosti nečekejte oslavu zářných vítězství. Tento článek budiž hlavně krátkým návodem, jak do závodu úspěšně odstartovat a pár postřehů, co je severně od šedesáté rovnoběžky jinak než kolem té padesáté.
Kudy do toho?
Základem pro nás bylo získat informace o plánovaných závodech. Finský svaz orientačních sportů provozuje systém IRMA, nápadně podobný ORISu. IRMA je možné přepnout do angličtiny, čímž je snazší se na webu zorientovat. Záznam závodu obsahuje základní informace o termínu, typu závodu, termínech přihlášek ("entry step"), startovném a webových stránkách. Chybí bohužel informace o místě závodu, kterou je třeba odhadnout ze sídla pořádajícího klubu. Naštěstí je název města často obsažen ve jméně klubu.
V našem případě jsme měli jen jeden víkend, během kterého se konala mistrovství Finska ve sprintu a na krátké trati. Protože cílem bylo v klidu se seznámit s terénem a organizací závodu, zbyly na výběr měnší závody, z nichž jen jeden měl kategorie dospělých - KevätSuunnistus (Jarní orienťák) byla naše volba.
Rozpis závodu, a vůbec všechny bližší informace, byly pouze ve finštině a Google Translate se stal nenahraditelným pomocníkem. Po převodu rozpisu do angličtiny vzniknul text podobající se jednoduché šifře. "Rozpis" je přeložen jako "Notice of Race", hromadný start je "collective departure". Startovní čas je "Departures". Informace o parkování, shromaždišti, vzdálenostech a parametrech závodu však bylo snadné dohledat a ostatní detaily z kontextu odvodit. Závod se konal ve Vuohijärvi, což je z Lahti, kde jsme ten víkend byli, něco přes osmdesát kilometrů. Vzdálenost stejná, jako z Říčan do Rakovníka. Takže jak se přihlásit?
Finský svaz má na stránkách návod pro cizince na založení účtu v IRMA, včetně pokynů jak se přihlásit na závod. Klikání po webu a platba startovného nebyla žádná věda. Příjemným překvapením se stala absence poplatku za platbu kartou, i když jej návod zmiňuje. Přihlášením na závod, stala se aktuální otázka, jak je to s tím Emitem.
I česká pravidla OB připouštějí Emit jako jeden ze systémů ražení. Pohled do Pravidel však tajemství Emitu neodhalil, tedy Google opět dostal šanci a na dotaz "how to use emit orienteering" vrátil odkaz na dnes už neexistující stránku britského obchodního zastoupení Emitu. Tam byla tři videa vysvětlující vše potřebné. V krátkosti, průkazka Emit je placička do dlaně, která má na spodní straně kartičku pro náhradní ražení. Oražením v kontrole se jednak zapíše kód kontroly do čipu a zároveň se udělají vpichy náhradního ražení. Průkazka se na startu nuluje podobně jako SI. Instruktážní videa jsou stále ještě dostupná na Youtube. Tím jsme měli pohromadě všechny informace a hurá na závod.
Urheilukatu, Vuohijärvi, okres Kouvola
Mazací jednotka Emit
Příjezd na místo byl ve slunečném nedělním odpoledni příjemně standardní. Parkování na louce, přesun po silničce na shromaždiště. Okolo borové lesy, na shromaždišti obytné kontejnery organizátorského zázemí, prodejní stánek, občerstvení, po straně mobilní toalety. Sympatické je, že jsme se nemuseli "prezentovat". U informací jsme vyzvedli půjčovací Emit karty, založili papírové kartičky a vymazali elektroniku v jednotce označené nulou. Startovní číslo jsme si vyzvedli saoobslužně ze šanonu na lavici. Svačinka, převlečení a počkat na start.
Hlášení z rozhlasu ve finštině nám nebyla moc ku pomoci, nicméně klíčové slovo "minutit" (vypozorovali jsme, že koncovka -it ve finštině často značí množné číslo a Simpsonovi se tam jmenují "Simpsonit") pár minut před hromadným startem nás zvedlo na nohy.
Pokyny startéra opět finsky, nicméně pohled přes jeho rameno do poznámek problém vyřešil. H40 druhá řada na kraji, H18 třetí řada nalevo. Začali jsme se řadit k čarám vyrytým v písčité hlíně. Nejdřív nejistě zprava, pak jsme se přesunuli nalevo a potom zase spěchali napravo. Ani místní v tom nějak neměli jasno. Mapy jsme dostali do ruky podle startovních čísel, nedívat, čekat. Prohodil jsem pár slov se sousedy anglicky, mapový start je 300 metrů, tak akorát zorientovat si mapu a najít trojúhelníček. Pokyn ke startu a vyrážíme!
V mapě není co řešit. ISOM je všude stejný, piktogramy stejně tak. Kódy kontrol přímo v mapě se v Čechách často nevidí, ale je to příjemné. Trať je motýlek se třemi okruhy a koncovým úsekem do cíle. Les velmi připomínal Dokské lesy s borůvčím, klacky a malými kopečky. Uzlová kontrola byla v sedle mezi velkými dírami, snad po ledovcích. Volím cestu od křižovatky po vrstevnici, ale moc to nejde. Tradiční chyba - čára tam sice vede, ale svah je prudký a špatně se traverzuje. Takže dolů a bliže sedlu zase nahoru. Ti co volili rovinatější postup už v uzlovce nejsou, kontroluji kód a hurá do té Skandinávie!
Stavitel postavil jednotlivé okruhy tématicky. První okruh byl v dírách a taktika podobná jako v českých skalách - jednoduše, na jistotu, dobře číst dohledávku. První kontrolu okruhu po cestě a krátký přes sedlo mezi děrami, další už odvážněji, jak jsem se sžíval s mapou. Druhý okruh se nejvíce podobal orienťáku v Čechách - běh na velké objekty, nějaké pěšiny, vcelku žádná věda. Třetí okruh se vyznačoval absencí pěšin a výrazných terénních tvarů. Azimut a čtení porostů byly řešením. Do závěrečného úseku jsem nastoupil závodně ve snaze vybudovat si náskok na Oskara Breilina, se kterým jsme se seběhli v třetím okruhu. Znamenalo to tři velké chyby na závěrečné tři kontroly, které byly převážné o jemném čtení terénu a azimutech.
Po závodě jsme zjistili, že jsme s Vítkem šli, vzhledem ke slučování kategorií a nalosování variant, přesně stejnou trať. Vítkovi nevyšla jednička v sedle, kde hned zkraje nechal patnáct minut. Pak už chytil grif a zbytek tratě absolvoval ve svém standardním tempu. Ve výsledcích jsem se udržel na velké bedně v H40 a Vítkovi unikl bronz o 51 minut. Dohromady inspirativní zážitek a příjemně strávené dopoledne.
Co jsme po cestě viděli jiného
Krom lesa, který jsem už v krátkosti popsal:
- Na české poměry nadstandardně vybavené shromaždiště - obytné buňky pro organizátory a pitná voda přivedená z vesnice přes les černou polyetylénovou rourou. Možná to souvisí s výší startovného, které se také s českým srovnat nedá.
- Luxusně značený příjezd ke shromaždišti ze tří velkých křižovatek vzdálených cca 20 km. Po cestě velké cedule se šipkami a závodní lampióny.
- GPS tracking, stejný jako na českých závodech, pro H21 a H16.
- Kontroly v lese byly na dřevěných "lavičkách", stejně jako mazací jednotka na obrázku. Dva dřevěné kůly zatlučené do země, přes ně prkno a na něm přišroubovaná Emit jednotka. Lampión na stojanu kousek vedle.
- Emit jednotky v lese nic nedělaly. Žádné pípaní ani blikání. Pocit jistoty dodalo pevné přimáčknutí karty na jednotku, které udělalo vpich náhradního ražení.
- Pořadatelé neváhali upéct vánočku i na závody v květnu. 🙂
Panorama shromaždiště
