MČR klasika – pořádná porce zábavy v Jizerkách

O uplynulém víkendu proběhl v krásném prostředí Jizerských hor šampionát na klasické trati. V následujících řádcích se vám pokusím přiblížit intenzivní zážitek, který nám jablonečtí pořadatelé připravili.

Centrum bylo situováno u Janova nad Nisou, na prostorné louce, která krásně pokryla nároky na shromaždiště - parkování, občerstvení, prodejci, prostor pro stany, prostor pro diváky přenosu na velkoplošné obrazovce...vše na jednom místě, lemované dlouhým doběhovým koridorem.

V sobotu nás v kvalifikaci čekaly boje o nedělní A finále pro nejlepší. Takovou menší klasikou už byla cesta na start se svými 2400m. Samotné tratě byly ještě náročnější, plné kopců, borůvčí a kontrol v kamenech. O postup tak bylo třeba zabojovat, chyby a nedostatek sil se trestal. Nástrahy kvalifikace nejlépe zvládli 4 postupující: Bára, Ivca, Míra a Petr Šr.. Postup poměrně těsně unikl Emě a Mařce.

Zda byl postup do A-finále výhrou, o tom by se po nedělním zážitku dalo polemizovat. Všem by nám totiž asi bohatě stačila kratší trať béčkového finále. Stavitel nejen nás, nýbrž i vítěze značně přecenil a tratě ve většině případů překročily směrný čas o 10 i více minut. A o kolik déle si to tam užívali ti, co mohou o splnění směrných (tj. vítězných) časů jen snít, se radši ani neptejte.

O tom, že to bude náročné, svědčilo to, že v sobotu jsme si poběhali v té méně kopcovité, méně zelené a méně kamenité oblasti závodního prostoru. I cesta na start se nám svou délkou 2800m snažila něco naznačit. Kdo navíc přehlédl v kritických místech nedostatečně výrazné značení, měl za sebou při vstupu do koridoru už slušný výlet. Následující zkušenost jsem učinila na jedné z nejtěžších tratí, na dámské elitě, ale myslím, že moje zážitky se od ostatních příliš lišit nebudou.

Hned po startu jsem se vrhla do hustníku a okamžitě jsem narazila do oplocenky, kterou jsem v mapě přehlédla. To mě asi mělo varovat, ale mně hlavou proběhlo akorát to, že to byl trošku trapas před zraky o pár metrů vedle stojícího fotografa. Hned na dvojku dlouhý postup, kdy mi na rozhodnutí kudy pomalu nestačil ani kopec od jedničky. Nakonec jdu rovně, ještě plna sil a odhodlání se s tím bordelem porvat. Před trojkou dostávám žihadlo, i když vosí hnízda jsou hlášená na jiných dvou kontrolách. Na čtyřce další menší trapas, když se vyhrabu na občerstvovačku a nemůžu najít kontrolu. Aby stresu nebylo málo, natáčí mě u toho jablonecký kameraman. Na pětce, kde opět trochu zmatkuju, už je to Česká televize. Honem mizím směr šestka, což byla asi poslední kontrola, kde mě to ještě bavilo.

Běžet to znova, na sedmičku už rozhodně nepůjdu rovně. Co si ten nekonečný kopec musel vyslechnout, to nechtějte vědět. Celý postup na osmičku pod dohledem dalšího kameramana...ovládla jsem se, neposlala ho do háje a i tu dohledávku jsem docela ustála. Následoval brutální hustník s prořízkou, kam jsem se vrhla poněkud bez rozmyslu, jen abych se konečně zbavila té kamery, takže jsem si nevšimla, že to šlo docela dobře oběhnout. Tenhle hustník, to byl zlom. Úplně mě znechutil a dorazil mou nalomenou morálku ještě bojovat - a to ve chvíli, kdy jsem na trati byla hodinu a před sebou jsem měla ještě půlku trati. Na jedenáctce byla konečně další občerstvovačka - bez obsluhy, tak jsem si bez obecenstva udělala čas na gel a tři kelímky vody. Další postupy byly naštěstí po cestě, běhatelným lesem nebo dokonce z kopce! Takže to docela uteklo, ale já zjevně utíkala pomalu, když se mě na poslední občerstvovačce unuděná obsluha ptala, jestli jsem startovala mezi posledními. Až jsem z toho při odběhu netrefila cestu a zbytečně skončila v dalším hustníku. Tam přišly náznaky křečí - moje závodní premiéra, čili to o něčem vypovídá. Na šestnáctce někdo skvěle fandil a když jsem se moc netvářila, další podpora zněla "Všichni to chodí dlouho". Tak jsem teda zrychlila, abych vzápětí přeběhla sedmnáctku. V bažinatém hustníku na osmnáctce čekal další televizák, divím se, že to ještě nevzdal. Doběh už jsem plánovala jen hlavně proběhnout v kuse, ale komentátoři a diváci skvěle zafandili i mě, tak tu druhou půlku, co byla z kopce, jsem snad i vyvinula nějakou rychlost.

Toto mé trápení bylo ukončeno 105 minut od srážky s oplocenkou. Kvalitní zážitek.

Mistrovství to bylo velmi pěkné, terén parádní a zážitky jsou rozhodně hluboké. A i když někteří si dlouhé tratě pochvalovali, že to byla konečně správná klasika, tak já bych se přimlouvala za tratě normálně dlouhé. On by v takovém terénu bohatě stačil i kratší boj o přežití.

A jak jsme tedy dopadli? S časy většinou kolem 90 minut to na dobré umístění nestačilo, snad jen s výjimkou Míry, který v H40A skončil na 10. místě.

(fotky pod výsledky)