Rantířov nedaleko Jihlavy se o víkendu stal centrem prvního letošního šampionátu a následně i druhého kola Českého poháru štafet. Na nočák se odvážily jen tři chrabré ženy, na štafetách už byla účast trojnásobná.
Je to zvláštní pocit, odjíždět na závod v pozdním odpoledni. Dlouho vás přepadají pochybnosti, zda-li jste se ve svých výpočtech o pár hodin neposunuli a jestli stíháte start. Když si několikrát zopakujete, že do Rantířova to trvá jen hodinu a čtvrt, že start je v devět a že vy běžíte až ve čtvrt na jedenáct, uklidníte se a smíříte se se skutečností, že máte namířeno na nočák.
Ovšem když za soumraku cestou z kempu do centra míjíte četné skupinky srnek, pochyby o správnosti vašeho konání začínají opět hlodat. Ty jo, ta tma je nějaká moc černá....a co když potkám nějaké zvířátko, třeba čuníky? A jak dlouho mi vlastně vydrží svítit čelovka? Co když mi zhasne?
Vaši počínající trudnomyslnost rozptýlí rantířovský kulturní dům. Přesněji tedy intenzivní, specifické aroma indoorového shromaždiště, které vám několik prvních minut nedovolí myslet na nic jiného než na to, kde je nejbližší okno a proč sakra není otevřené dokořán.
Konečně nadchází ta chvíle, kdy je nutné probrat se z polospánku a vydat se na start. Cesta je to trochu dobrodružná, fáborky by mohly mít reflexy. No jo, reflexy....vždyť ony vlastně nebudou ani na kontrolách!! Pochyby se opět vynořují. Avšak překrásná scenérie startu umístěného na louce, která se koupe v měsíčním svitu, vaši rozbouřenou mysl uchlácholí.
A je to tady. Za tři minuty se máte vydat vstříc temnému hvozdu. Posbíráte všechnu odvahu a vstoupíte do koridoru. ....píp, píp, píííííp!
Tak jo, hlavně v klidu a na jistotu. Jednička na průseku, paráda. Dvojka už ale čeká v hustníku. A co teprve taková sedmička-strom uprostřed hustníku právem nesoucího toto označení. Na šestce zvedáte hlavu k nebesům, abyste si strom nasvítili a pak už z něj nespustili oči. Ovšem strom nevidíte. Sice je to jen 150m, ale asi tam prostě nedosvítíte. Tak nahodíte směr a vlezete do hustníku. Jaké je vaše překvapení, když po chvíli narazíte na betonový hydrant s kontrolou, která má číslo vašeho "stromu"?
Zbytek trati navzdory četným hustníkům ubíhá poměrně pohodově. Blížíte se do cíle a zbývá pár posledních kontrol, rozházených po břehu potoka. Když se cestou k předsběrce zachytíte kopřiv ve snaze nesklouznout po nánosu bahna zpátky do potoka, ulítne vám nejedno peprné slovíčko. Na sběrce už žádnou nekalost nečekáte, a tak se nestačíte divit, když se po jejím oražení ocitnete do půli stehen v bahně. V cíli se pak za soucitných pohledů diváků zmůžete pouze na rezignované, ale procítěné "Do háje!".
Ale co, na očistu času dost, neboť jistým lidem učarovala romantika nočního lesa natolik, že se tam zapomněli dokonce i přes limit, který činí dvě hodiny. Do spacáku se tak dostáváte ve čtvrt na dvě s vědomím, že za necelých deset hodin jdete znova do lesa.
Tak to by bylo k zážitkům z nočáku. Štafety už tak dramatické nebyly, tma je lepší scénárista než světlo. První úseky si střihli Bára V. v ženách, Mařka v osmnáctkách a Pavel v mixech. V těchto výkonech by se ještě daly najít rozdíly v kvalitě i rychlosti. Ovšem při porovnání výkonů celých štafet lze konstatovat, že jejich výsledky byly celkem vyrovnané, tzn. nepříliš oslňující. Výsledky žen ve složení Bára-Eva-Ivca (23/24) a holek Mařka-Bohďa-Hanka (29/32) musel zachraňovat mix Pavel-Jára-Petr, který zvládl překonat dvě třetiny soupeřů (6/18).
Když už ty výsledky za moc nestály, tak aspoň počasí vyšlo krásně a rovněž tratě byly parádní, namotané povětšinou v čistém, "leteckém“ lese, i když ani návštěvy proslulých vysočinských hustníků jsme nebyli ušetřeni.
