Dojmy z Keni #2

Tentokrát už více o tréninku.

Máme za sebou něco málo přes týden. Většinu času jsme jen poklusávali a zvykali si na nadmořskou výšku. V sobotu proběhl první svižnější výběh, který posloužil jako test, zda už jsme dostatečně aklimatizovaní. Většině lidí to vyšlo dobře, někdo ale potřeboval ještě chvilku, aby se s řidším vzduchem sžil. Někteří pak na aklimatizaci a adaptaci na místní prostředí zapracovali ještě o něco víc, viz foto. 🙂

Mně se na testu běželo dobře, takže nic nebránilo tomu, abych pokračovala v plnění poměrně přísného tréninkového plánu. Nebo, jedna věc by se možná našla, a to ta, že na mě se nadmořská výška (a možná i nějaké další okolnosti) podepsala tak, že jsem dost špatně spala. Večer jsem nemohla usnout a ráno jsem se budila kolem páté, což odpovídá české třetí hodině ranní. Když pak má člověk v sedm nebo i dřív vybíhat na první výběh dne, navíc nalačno nebo jen na půl banánu, hrozí, že si trénink zrovna neužije. Naštěstí do odpolední druhé fáze bývá dost času, a tak když zrovna nevaříme, nepracujeme, neučíme se nebo tak něco, často různě pospáváme, abychom co nejvíc pošetřili síly.

Od úterka už jsme trošku přitlačili na pilu, objevuje se čím dál, tím víc intenzivnějších tréninků. Někdy, jako třeba včera, i dva za den. To jsme ráno byli na dráze běhat kiláky, v Eldoretu na Kipchogeho stadionu. Musel na nás být asi trošku tragikomický pohled, ve srovnání s místními, kteří kolem nás ladně a jakoby bez námahy probíhali rychlostmi, o kterých se mnoha z nás může jen zdát. Navečer jsme si pak po bouřce dali ještě půlhodinovou střídačku 60" rychle/90" svižně. To už jsem na tu spoustu pozdravů od místních a všudypřítomné "How are you?" od dětí moc nezvládala odpovídat. Maximem byla zvednutá ruka na pozdrav, většinou to ale skončilo u pokusu proložit utrápenou grimasu úsměvem.

Dneska je zasloužený volnější den. Jak moc volný bude, záleží na každém. Někdo jde jen klusat, někdo se tolik nešetří a dá si 15 km vytrvalost; já mám třeba úplné volno a musím říct, že si ho celkem užívám. Tréninkové skupinky už se nám občas trošku rozpadají, každý má svůj plán, svého trenéra, své pocity, jak moc je unavený. Vyladit to na společné výběhy není občas úplně jednoduché, ale zatím se nám to většinou daří. Nakonec jít si jednou za čas zaběhat sám má taky něco do sebe. Člověk si odpočine od lidí, se kterými jinak koexistuje 24/7. A když má štěstí a je ve správný čas na správném místě, uvidí třeba i něco z místní zvířeny. Jako se to povedlo mě, když jsem si šla úplně volně vyklusat do lesa, tak se tam motám mezi stromy, trošku zamyšlená a najednou hele, opice!

Tak to by asi bylo. Soutěž vypadá dobře, už se to celkem rozjelo, mám radost. Ovšem mládežníci, zaberte trochu, přece se nenecháte porazit rodiči!