Dojmy z Keni #3

Po 2 týdnech se zase hlásím z Itenu. Nejdříve nebylo nic moc zajímavého, pak nešel internet a trošku jsem nestíhala. Ovšem věřím, že následující příběh o tom, jak jsme strávili volný den, ty dva týdny čekání vynahradí.

Je pondělí 22. února a my před sebou máme zasloužený rest day. Jako takový ho ale pojímají jen zkušeňáci jako třeba Dým nebo Vojcek. Ostatní plánují výlet - jedna skupinka chtivá zřít místní faunu se vydává do Lake Nakuru. Druhá skupinka, nejmladší, a asi proto s nejsmělejšími plány, se vydává do NP Mt. Elgon, aby zdolala stejnojmennou sopku tyčící se do výšky asi 4200 m n.m. Tato výprava čítá čtyři účastníky - Terku Jano, jejího francouzského přítele Maxe, Vojtu Sýkoru a mě; vidina zvednutí výškového rekordu nakonec zvítězila nad zvířaty.

Je půl sedmé ráno, když sedáme do půjčené Toyoty a vyrážíme na cestu. Max se ujímá řízení. Začátek je rozpačitý - start vpravo, opatrné předjíždění, respekt z protijedoucích. Jak přijíždíme do Eldoretu, už je ale otrkaný a neřízeným chaosem na velké křižovatce se probojuje na jedničku.

U Kitale, posledního většího města, nás staví policie, padne tradiční "How are you?", proběhne lehká kontrola nálepek na skle a jedeme dál. Projíždíme jakési město, kde je spousta oslů; Max to vystihuje pojmem "city of osel", Vojta přidává pojem "donkeyboarding". Pak už jsme v Kitale, správný směr nám potvrzuje benzínka "Elgon view". Je ale zataženo, žádný view moc není. Za městem, kde už asfalt ustoupil prašným cestám, prší. Projíždíme skrz stádečka krav a ovcí a kodrcáme se po čím dál horší cestě.

Před bránou parku jsme před jedenáctou, asi tak o dvě hodiny pozdějc, než bylo v plánu. Platíme vstup, hrdě odmítáme průvodce, koukáme na velmi schematickou mapu a i přes informaci, že už je dneska dost pozdě, abychom to stihli, pokračujeme dál. "We are runners, you know; we will make it.". Hned u brány vidíme zebry a antilopy, taky opice.

Před sebou máme 30km s nemalým převýšením, abychom se dostali do výchozího bodu. Cesta je horší, než si Vojta maloval. Hliněná, prašná, plná kamenů. Čím dál jsme, tím víc se zhoršuje. "We should train the monkeys to remove the rocks.", přichází Max se skvělým nápadem. To by ale nějakou dobu trvalo, tak se musíme spokojit s Terkou, která čas od času vystoupí a největší kameny nebo větve nám z cesty odhází. Kamenů je ale pořád víc, takže nezbývá, než je zkusit nějak prokličkovat a přitom se snažit neprodřít podvozek.

To se povedlo, ovšem po 2 hodinách se zleva zezadu ozývá syčení. Tenhle kámen už byl příliš, máme prázdné kolo. Naštěstí máme rezervu. A Maxe, co už kolo někdy měnil, jak Vojta už dřív cestou spíše ze srandy vysondoval. Za čtvrt hodiny máme na krásu vyměněno. Auto otáčíme a necháváme stát u cesty. End of the road, výchozího místa, jsme nedosáhli, ale podle nadmořské výšky už bychom neměli být daleko, tak se rozhodujeme, že se o vrchol pokusíme i tak.

Je jedna odpoledne, když se vydáváme na cestu. Nahoru svižným krokem, dolů chceme běžet. Okamžitě se zadýcháváme, jsme ve 3300 m n.m. Asi po 2 km dosahujeme "End of the road"; kdyby to někdo nepoznal, je tam pro jistotu v křoví i cedule. Cesta se mění na zapomenutou pěšinku. Prší, dost. Za chvíli přestává, vykoukne i sluníčko. Krajina je epická. Dosahujeme jakéhosi "nejvyššího" bodu a jsme zklamáni, že cestička začíná klesat. To se nám nechce. Vyhlídnutý vrchol leží kdesi vlevo, museli bychom jít po hřbetu mimo cestu. To se nám vzhledem k počasí a časové tísni taky úplně nezamlouvá. Lezeme tedy na jakýsi pahorek, kde stojí tyč, kterou můžeme považovat za vrcholovou. Dáváme rychlou svačinku, fotku a otáčíme to. Vrcholu jsme nedosáhli, ale svědomí máme víceméně klidné - nad 4000 jsme se dostali, tři z nás mají rekord.

Zpátky u auta jsme ve čtyři. Do zavíračky parku zbývají dvě hodiny, je to na minuty. Další smělé plány, jako třeba sloní jeskyně nebo muzeum vzaly dávno za své. Terka se chápe volantu a těší se na dobrodružný sjezd; Vojta je naopak rád, že už to nemusí jet dolů, nahoru prý stačilo. Nejvíc se bojíme, že bychom znova píchli. Tyto obavy se nevyplňují, zato auto asi po 5 km zničehonic chcípá. Hlásí špatnou baterku, to se nám ale moc nepozdává. Je to zrovna z kopce, tak to zkoušíme roztlačit. Nastartovat se nedaří, navíc překvapivě nefungujou ani brzdy. Dáváme si krátký tempáč a po pár minutách Terku dobíháme pod kopcem, v mírném protisvahu. Ten už je nad naše síly, znova to roztlačit nezvládneme a navíc víme, že dál jsou ještě prudší kopce.

Jsme 20 km od brány, kolem nás prales, za celý den jsme nikoho nepotkali, jen v dálce cinká stádo. Signál není. Terka s Maxem ho vyrážejí hledat. My s Vojtou zůstáváme u auta a ještě pokoušíme štěstí se startováním; marně. Vojta lituje, že si nevzal knížku. "Kdyby tady byl mekáč," ukazuje do bambusu podél cesty, "tak bych to zvládnul.". Říkáme si, že aspoň nabereme krvinky, pořád jsme ve třech tisících. Vedeme debatu o bakalářkách nebo plánech s orienťákem. Pak už jen sedíme, zahloubaní v úvahách o mizivých zásobách jídla a smiřujeme se s tím, že na místě budeme nocovat.

Je sedm večer, padá tma. Terka s Maxem jsou pryč už dvě hodiny a nic o nich nevíme. Možné scénáře jsme si nedomluvili, první ponaučení pro příště. Bereme mobil a čelovky, které jsme balili jen úplně pro jistotu a v jejichž souvislosti ještě před výstupem nahoru padlo "tu mám, ale doufám, že ji nebudu potřebovat", a vyrážíme hledat signál nebo ty dva. Vojta přichází s otázkou, jestli nás tu může něco reálně sežrat. Víme, že Max ze vstupenek vyčetl, že tu jsou leopardi. Asi po půlhodině kupodivu slavíme úspěch, když Vojta chytí signál. Zjišťujeme, že Terka s Maxem seběhli dolů k bráně a organizují naší záchranu. Vracíme se do auta, víc toho udělat nemůžem. Vojta by se místo mekáče spokojil už jen s odtahovkou, ale dobře ví, že to je marná naděje.

Vojtovo ukolébávací pískání a únava z celého dne přebíjí obavy z našeho dalšího osudu a upadám do polospánku. Před osmou mě budí světlo; přijel rescue jeep. Vystupují tři bodří chlapíci, okamžitě zaznívá "How are you?". "Good" úplně nejde přes rty, ale vlastně jsme v pohodě a zatím nám nic zásadně nechybí, tak co. Překvapuje nás, že borci nemají žádné vybavení, svítit jim musíme my našemi čelovkami. Mají ovšem startovací kabely. Ty ale nefungují; přesně, jak jsme se obávali. Po krátkém brainstormingu ti tři dobří mužové nacházejí příčinu problému. Je to vadná pojistka. Hledám po celém autě náhradní. Potkám vazelínu, rozličný odpad, kleště, návod v japonštině, sbírku žalmů, leč pojistky nikde.

Stačí však trochu vynalézavosti a kousek drátku, kterým pojistku "zfunkčníme" a o půl deváté motor naskakuje. Vojta se řízení dolů nakonec nevyhne, neboť já, která když chce objet kanál, tak ho trefí, se do té kamenité loterie zrovna nehrnu. Jedeme krokem, cestu volíme mezi "prorazit nádrž" a "prodřít kolo a znova píchnout". Vojta říká, že to má dobré ápéčko (AP - aerobní práh, říká se tak typu tréninku), já jako spolujezdec snažící se hlásit kameny to taky nemám jednoduché. Vojta za každou zatáčkou toužebně vyhlíží slony, nakonec se ale musí spokojit jen se dvěma buvoly. A spoustou králíků, kteří nám kličkují před autem; jsou ale asi tak dvakrát rychlejší než my, takže jim nic nehrozí.

Před desátou jsme konečně u brány. Následuje úlevné hromadné objetí. Terka s Maxem nám líčí, co se dělo od doby, co jsme se rozdělili a mezitím míříme k místním do domečku, u kterých Terka s Maxem připravili večeři. Přijde vhod. Není ale čas ztrácet čas, takže brzo se se všemi s vděčností loučíme a vydáváme se na cestu domů.

Vůbec ještě nemáme vyhráno. Ani nesmrtelné 2 čárky, které nám svítily už cestou nahoru, nevydrží věčně. Asi 10 km jedeme s blikající kontrolkou paliva. Aspoň tady ale máme štěstí a potkáváme nonstop benzínku. Tankujeme a pokračujeme v krasojízdě. Párkrát se otáčíme, když místo správné cesty trefíme jakousi paralelní rozestavěnou.

Je půlnoc, když nás staví policie. Vysvětlit, proč jsme venku po zákazu vycházení dá práci. V parku nás instruovali, tak ukazujeme vstupenky a líčíme, jak jsme zůstali v pralese. Policeman se moc obměkčit nenechává, říká, že bychom měli přespat někde na místě. Pak se ptá, odkud jsme a čím se u nás platí. Terka je chápavá, sype mu do dlaně 18 Kč v drobných a za chvíli už ho necháváme za zády, spokojeného, že má co do sbírky. Terka zas plná nadšení, že jsme někoho uplatili; ani nechce střídat za volantem, že prý ji to úplně nabudilo.

Další kontrola přichází o půl jedné. Tento policista, jménem myslím Daniel, je naopak velmi přátelský a asi i znuděný. Ptá se nás na jména, s radostí s námi pokecá a hladce nás pouští dál. Je mlha, vidět na pár metrů. Pak už sice není, ale stále máme zapnutá dálková světla, neb ta normální nám téměř nesvítí. Protijedoucí pro nás příliš pochopení nemají, naše bezmocné omluvy od řidiče neslyší a všichni nás problikávají; někteří taky natruc hodí dálkáče. Chápu je, ale příjemné to není.

Je jedna ráno. "Jestli si zítra něco hrozně nedám," povídá Vojta, "tak je to budíček.". Nelze než souhlasit. O půl druhé konečně došla řada s řízením i na mě. Přesně takto jsem si představovala svou premiéru v jízdě vlevo a v automatu. Naštěstí silnice už jsou teď téměř prázdné, odbočuju jen doleva a ještě než Vojta usne, mám i spolujezdce, co mě upozorní, když jsem moc na kraji a ujistí, že jedu dobře. Pak ale i on odpadne, stejně jako zbytek posádky.

Zůstávám sama napospas všem příčným prahům, z posledních sil se soustředím a napínám oči do tmy před sebou, abych si jich všimla všech. Víceméně se to daří a o půl třetí ráno projíždíme bránou "Welcome to Iten, home of champions.". Vůbec si tak nepřipadám, stydím se a připadám si přesně jako ti, co o nich vždycky čtu v novinách a nejvíc jimi pohrdám. I když nám se toho stalo dost, co jsme nemohli úplně ovlivnit. Ale stejně.

Před bránou našich domečků dupnu na brzdu v domnění, že je to spojka a všechny s trhnutím probudím. Rozespale zaprotestují, otevřou mi bránu, parkuju. Vykládáme věci a snažíme se potichu vloupat ke svým spolubydlícím, kteří už pár hodin v poklidu sní. Ten odpočinkový den si dáme zítra.