Klacky již po léta svého amatérského pohybu ve světě orienťáku vnímám jako prestižní doplněk k různým žebříčkům a mistrovstvím. O to víc pro mne znamenalo zařazení do "A" štafety Říčaňáků. Se zodpovědností sobě vlastní jsem přistoupil k přípravě na závod. Tréninkové dávky jsem cílil k vrcholu v sobotu, jídelníček přizpůsobil energetickým nárokům závodu, pročetl důkladně pokyny, nastudoval dostupné mapy, vypral dres a podkolenky. Při příchodu na závodiště jsem si zkontroloval realitu s nastudovanými mapami, zkontroloval odběhy. Štafeta ve složení Pavel, Klára a já byla připravena k podání maximálního výkonu na prestižní akci. O svých parťácích jsem neměl vůbec žádné pochyby, Pavel na prvním úseku měl vše co nejlépe rozeběhnout, Klára vybojované udržet a na finiš potřebovali nějaké to tupé hovado, které sice hrozí nějakým malým propadem, ale na jednoduché mapě může naopak něco naběhnout. Při štafetách jsem se snažil zodpovědnost zahrnout i do průběhu závodu samotného. Rozhodl jsem se raději volit jistější postupy, důkladně kontrolovat čísla kontrol. Raději ztratit trochu času, než zabloudit nebo nedej bože disknout kvůli oražené špatné kontrole.
Start. Dav se za mohutného fandění vydal vstříc děsivému schodišti, na jehož vrcholu byl mapový start. Shovívavě jsem nahlížel na "chodce" civějící do mapy, neboť jsem tušil, že mě tento úsek čeká také a vzpomněl na rady zkušených:"Když už jdeš, koukej do mapy, ať to vypadá, že mapuješ". Pavel neskutečný, v motolském leso-parko-golfo-louko-houmleso prostředí doběhl v prvním úseku na parádním šestém místě z pětadvaceti štafet. Předávka Kláře plánovaná původně polibkem proběhla standardně, snad i kvůli tomu, že jsem se v takovém případě dožadoval prohození úseků. Na Kláře jsem si nastudoval odběh, sebrání mapy, cestu do schodů k mapovému startu a odběh do terénu. Fajn, napít, procvičit, proběhnout, vyčurat a může začít mých třicet minut slávy.
Klára zaběhla neskutečně parádně svůj úsek. Potvrdila Pavlovo šesté místo a já v tom okamžiku nepociťoval ani tak svázané nohy jako spíš naději a euforii - přípravu jsem nezanedbal, vše je jak má být, musím toto pořadí alespoň udržet. Nevěděl jsem jak ostatní postavili štafety, ale při předávce jsem měl na dohled na svém úseku jednoho starce a před chvílí odbíhala žena... nekoukám příliš vysoko, ale to vypadalo nadějně. Předávka s Klárou byla trochu nejistá, taková napůl dlaně, moc to nepláclo. Mne hnaly kupředu slova:"Chyť ho!", tak jsem se místo na placáka soustředil na oběť, Klára se snad obávala, že bych se dožadoval slíbeného typu předávky:-) Ale vše korektně.
Můj úsek. Zatáčka, mapa, už minutu si v duchu říkám:"Dvacet jedna, dvacet jedna, dvacet jedna..." a povedlo se, vzal jsem si správnou mapu, první cíl splněn. Tak hurá ke schodům. Chytře jsem se rozhodl mapovat na asfaltovém chodníku ještě před schodama. Rychlé brýle na nose, model HH, vše vidím v mapě naprosto jasně. Chytnu kontrolu a hledám 3 - 2 - 1, kurňa, tady není mapový start? Do háje, kde je ten trojúhelník? Hledám alternativní řešení a odhalil jsem v mapě shromaždiště, Plzeňskou ulici a cesta k jedničce byla jasná. Trochu mě nahlodávalo, že ani v místě, kde měl být v mapě trojúhelník jsem ho opravdu neviděl. Při hledání trojúhelníku jsem samozřejmě šel:-). Trojuhelník jsem vyluštil až v cíli. Hodně maskovaný. Mou nejistotu trochu rozptyloval stařík přede mnou, co běžel stejnou cestou jak já, pro sichr jsem nepospíchal s předbíháním. Alespoň do první kontroly ne. Uf, první kontrola správně, začaruju nad krabičkou a nic. Nezaváhám a razím kontaktně. Sice jsem se těšil na AIR ražení, protože si připadám jak velký závodník, ale co se dá dělat. Po zbytek závodu neřeším bezkontaktní a cpu čip do krabičky. Hlavně správné kontroly a správně oražené. Jak jsem si slíbil, vybíral jsem jisté postupy po cestách, žádný velký risk. Trať byla i tak vcelku stavěná. Ze svých zkušeností již vím, že si nemám nic dělat ze staříků, kteří se u kontroly vynoří z nějakého roští, když já k nim ďábelským tempem dobíhám odjinud. A tak mne od startu tento stařík provázel až k cíli. V centru závodu byl již od předposlední kontroly přes sběrku asi 200 metrů doběh do cíle. Samozřejmě před zraky diváků. Staříka jsem si tedy jistil na tento doběh, kdyby něco, tam ho dám. Slanění ze stráně proběhlo bez zaškobrtnutí, stařík za mnou. Jen kontrola, že ten domek je fakt ten domek, co jsem viděl z centra. Naprosto zbytečná kontrola, ale zodpovědnost nadevše. Jo, dobrý, vbíhám do cílové rovinky, teda zatáčky. Přede mnou nikdo, za mnou mého finiše nehodný závodník, tak snad dobrý, snad mě v lese moc dalších nepředběhlo. Blížím se ke stovce za mohutné podpory parťáků a v řevu a jekotu zaslechnu Kláry křik:"Máš jednu před sebou, chyť jí!!!" Kouknu do předu, tam nikdo, ale bacha, za zatáčkou se mihl dobříšácký dres. No co, pokyn zněl jasně. Ale takovou dálku? Do cíle tak dvěstě, ona v půlce, rychlý výpočet, to by šlo:-). Rozjedu to, volím ač delší, tak rychlý a jistý na došlap asfaltový chodníček. Zároveň však neslyšně, ať si mě všimne co možná nejpozději. Furt je děsně daleko a cíl za roštím. Všimla si mne asi 5 metrů od cíle, já stále 2 metry za ní. Zavře mi vnitřní oblouk úskokem, rychle tedy volím pokus o nekontaktní delší vnější dráhu. Ty vole, to bude vo fous! Ať pro mne nebo pro ní. Ještě mi přilít loket do hrudníku jako poslední záchranná brzda soupeřky, ale nezabránil úspěšnému finiši! Rozhodčí v cíli pro mne hájil cílovou krabičku pro oražení do doby, než jsem se probral a mohl orazit cíl. Tohle mě baví a Kláru očividně taky:-). Ona ví, že se nechám vyhecovat a já tušil, že to bude stát za to.
Jen ještě opatrně, rozum velel pozdržet jásot do vyčtení. S velkým sebeuspokojením vidím dole tučné OK! Trochu znejistím, když vidím pořadí 3./3., ale Klára už jistě i tušila, že mě dohnala do cíle na bednu! Úžasný zážitek. Kouzlo hromadného startu je v hromadném finiši a mně se poštěstilo ne často viděné - závodit fakt až do cílové čáry. Následující okamžiky štěstí a euforie jsou nepopsatelné. Natož když je s kým je sdílet.
Díky Kláro, díky Pavle. Díky za možnost být u svého životního výsledku.
A tady bych byl hrozně rád, kdyby příběh končil. Jenže...
... aneb jak jsem zazdil štafety
Asi v každém sportu jsou nejhorší náruživí amatéři. Snaživí neumětelové. Individuální sporty, jako je třeba orienťák, mají tu výhodu, že taková pometla si mohou neškodně během závodu pobíhat po lese. Horší je to však v okamžiku, kdy takové pometlo svými velikášskými kecy, velkýma ramenama a machrováním docílí zařazení do štafety. Pak jeho průšvih bohužel dopadne i na ostatní členy štafety. Běžně jsem vídal disknutý štafety za špatné nebo neoražené kontroly. Tomu jsem se snažil zodpovědně předejít. Jenže tak jako při hladké štafetě si první musí vzít správný kolík, hokejista musí mít správně zahnutou hokejku, střelec si do zbraně vložit náboj, tak orienťák si musí před závodem vyčistit a zkontrolovat čip. A mně neznalému amatérovi s velkejma ramenama se povedlo blbě vyčistit a zkontrolovat čip. Ano, není to možné, co ten blbec tam s tím dělal? Nevím, soustředil jsem se na závod. Jenže jak jsem zjistil, tak závod začíná i správnými rituály před startem samotným. Náruživý amatér. Ač jsem měl všechny kontroly, vystartoval správně, nesplnil jsem všechny náležitosti závodu a tudíž jsem potopil celou štafetu na samotné dno výsledkové listiny. Klára k tomu ještě zjistila, že na druhém místě je chlapská štafeta a do klasifikace Klacků se započítávají pouze smíšené štafety.
Promiň Kláro, promiň Pavle.
A tady příběh skončil. Jak vesele začal, tak smutně skončil.
Michal
