Hlášení z WDOC 2019, aneb něco pro zasmání se

Tady vám přináším (Anča F.) krátkou zprávu z Mistrovství světa v orientačním běhu pro neslyšící 2019.

Malé varování předem - vše, co se zde píše, se vážně stalo!

Den první, sobota:

Přijíždím do Olomouce kolem poledne, akorát na oběd. Ostatní tu již jsou a já si všimla, že letošní plakát je fotka mně... a nelíbí se mi... super... Všichni mě zdraví a znakují. Nervózně se jim snažím vysvětlit, že ještě *pořád* neumím znakovat.

Ubytování je na studentské koleji, oběd v místní Menze. Když si jdu pro oběd, slyším kuchařku jak se ptá svého kolegy: „Takže jsou tady všichni fakt hluchý?” Načež kolega odpovídá: „Jo, domluva s nima je jak... prostě není!” (Aby bylo jasno, jsem jedna z velmi mála, která tu má Kochleár, ostatní ani nepoužívají sluchadla, takže domluva je prostě „rukama-nohama”

Po obědě odjíždíme na první trénink a běh týdne. Minulé závody se v Olomouci ztratili Turkové, čekáme, kdo to bude letos.

Terén nebyl moc pěkný, samé ostružiní a kontroly zákeřně schované, ale dobíhám spolu s Litevcem a už vím jak se znakuje „nevím kde je kontrola” a „hledám kontrolu (rukama se ukáže číslo)”.

Čeká se na Kazachstánce. Už je jisté který tým je „černá ovce” letošního zájezdu.

(Kazachstánci postupně doběhli, holčina běžela v kraťasech a je úplně poškrábaná, Kazachstánec nakonec doběhl do vesnice asi 5km od startu, kde se snažil místním ukázat na mapě, kam se potřebuje vrátit. Zavolali na něj policii, která ho odvezla na stanici a tam si ho museli organizátoři vyzvednout).

Den druhý, neděle:

Sprint. Všichni jsme v pořádku doběhli, ale teda cílová rovinka do kopce byla za trest. Skončila jsem 11. z 19. což je na mojí nelibost k sprintu dobré.

Snažím se porozumět všemu co znakují kolem mně, ale pořád vidím jen mávání rukama. Ale body za snahu no 🙂

Večer zahajovací ceremoniál, polovina lidí nedává pozor.

Den třetí, pondělí:

Sprintové štafety. Kazachstánka, co se tak hrozně poškrábala na tréninku, přišla na start štafet ve měste oblečená v dlouhých kalhotách a bundě. Organizátoři se jí snažili vysvětlit, že se v těch 30°C uvaří, že tu stejně nejsou žádné ostružiny, ale nedala si říct...

Ruská štafeta si nekontrolovala čísla kontrol a byla diskvalifikována, doběhli jsme 3.! První medaile pro českou výpravu. (Krom medailí jsme dostali i plyšáky. Můj lev má šikmou hlavu, ale ok...) Český tým se také směje tomu, že přesně toto se stalo na minulých závodech, kdy Rusko bylo diskvalifikováno a my tak skončili třetí. Deja vu. Nestěžujeme si.

U oběda jsem slyšela kuchařku jak si stěžuje kolegovi, že jsou neslyšící nevychovaní (tácy odevzdáváme i s ubrousky na nich- ty se ale mají vyhazovat do koše- to tu je ovšem napsáno pouze v češtině) a že není divu proč nejsme ubytovaní v hotelu. Významně se na ni podívám, ale nic neříkám.

Den čtvrtý, úterý:

Běží se klasická trať. Doteď mapy byly typické A4, na Long jsme dostali A3. Kazachstánci se nervózně potí, organizátoři je poslali do lesa jako první aby měli více času.

Převýšení necelých 300 metrů nám všem dalo dost zabrat a umístila jsem se na krásném 9.místě (prvních šest má vždy Rusko a Ukrajina, další 3 většinou Litva, takže jsem ráda, že jsem alespoň jednu předběhla)

Kazachstánec doběhl těsně před odjezdem, úplně vyřízený. Organizátorům volala policie, že Kazachstánka doběhla do nedaleké vesnice. Alespoň, že už věděli komu volat.

Zítra je volný den a proto se po večeři scházíme v hale, kde jsme potkali Litevce. Ti jsou úplně nadšení, že se jim podařilo koupit alkohol i takhle pozdě (v Litvě ho lze koupit pouze do sedmé hodiny večerní, nepletu-li se). Sedíme tam spolu a popíjíme Slivovici. Nakonec se nám podaří opít i Dánského trenéra, který pak odešel spát a zapomněl u nás svojí letenku domů. Poté se diskuze dostala do 18+ kategorie a odešla jsem radši spát i já.

Den čtvrtý, středa:

Volný den. Opět se učím znakovat. Vždycky když jsem na nějaké akci s neslyšícími, začnu se učit znakovku, ale stejně ji pak vždycky zapomenu no...

Den pátý, čtvrtek:

Jedeme na závody střední tratě. V autobuse si vedle mně sedl Litevec. Po pěti minutách odhodlávání se, jsem se na něj konečně podívala a znakovkou se ho pokusila zeptat kde má zbytek týmu. Zíral, že umím znakovat ze dne na den, tak jsem mu vysvětlila, že se učím znakovat. Byl velmi nadšený a řekl (znakoval) mi, že zbytek týmu je v druhém autobuse. Jakmile Poláci viděli, že znakuju, začali na mě taky znakovat. Myslím, že to můžu označit za svoji první čistě znakující konverzaci (každopádně jsem se ztratila hned jak začali mluvit o Polsko-Litevské historii?)

Middle. Hm, už začínám být unavená. Ztratila jsem se na kontrole č.4, kde jsem asi 20 minut bloudila společně s Polkou. Když jsme ji konečně našly, Polka se na to chtěla vyprdnout. Přemluvila jsem ji a zbytek závodu jsme běžely spolu. Doběhla jsem s časem 87 minut (90 minut byl limit, takže ještě dobrý...) a s úsměvem na tváři. Stálo to za to, už umím znakovat: „Sakra, kde jsme” a „K***a, kde je ta kontrola”.

S kuchařkou v Menze se na sebe mračíme. Ona moc dobře ví, co provedla.

Den šestý, pátek:

Poslední den. Middle štafety. Start do kopce. Dokonce i Česká televize přijela, ajejej.

Jinak už se roznesly zprávy, že se učím znakovat, už se za mnou dostavilo asi 6 lidí, zatím jim jakžtakž rozumím, tak super.

Běžela jsem první úsek, u kontroly deset jsem objevila dosud neznámý druh tvora: kameraman schovávající se za krmelcem. Málem jsem dostala infarkt, když tam najednou vyskočil, aby mě natočil, jak běžím.

Když jsem k této kontrole běžela podruhé, na kameramana už jsem byla připravená. Hned jak jsem odbíhala od této kontroly, mě proto málem srazilo auto s organizátory, které jelo pro tohoto kameramana. A pak, že divočáci jsou nebezpeční…

Kamarád u poslední kontroly zakopl, když běžel ze skály a rozsekl si nohu. Tvrdil, že to není tak hrozné a že počká až doběhne druhý úsek jeho štafety. Litva pokazila druhý úsek a naše dívčí štafeta je opět třetí! Všichni jsme se moc radovali. Poté jsme dostali zprávy, že jak Maďarsko, tak Rusko pokazilo štafety mužů a naši kluci skončili druzí! Proto se kamarád rozhodl počkat až na vyhlášení, po kterém ho teda konečně odvezli do té nemocnice (skončil se 4 stehy).

U oběda jsem se naposledy zamračila na kuchařku, která se podívala na kolegu: „Já už se tak těším, až tu sem zase budou chodit normální lidi.“ Jak jsem si od ní brala jídlo, usmála jsem se na ní a prohlásila: „Víte, že někteří z nás Vám rozumí, že?“ Přála bych vám vidět ten výraz!